Článek
Režisér a scenárista Jan Musil Přejmenovaný natočil svůj celovečerní debut o světě motivačních koučů, mentorů a lidí, kteří nabízejí zaručené recepty na štěstí. Je to téma, které samo o sobě nabízí nepřeberné množství možností. Ironii, sarkasmus, nadsázku, výsměch lidské důvěřivosti i těm, kteří na ní dokážou vydělávat. Jenže já jsem ve výsledném filmu nic z toho nenašel. A označení satirická komedie, s nímž snímek vstoupil do kin, mi proto připadá přinejmenším diskutabilní.
V centru vyprávění stojí Dušan, člověk, kterému se život nevyvíjí podle jeho představ. Podlehne světu motivačních pouček a začne je brát až příliš vážně. Jenže místo toho, aby se přede mnou postupně rozvíjel příběh člověka, kterého manipulace přivede na scestí, sledoval jsem muže, jehož jednání jsem stále méně rozuměl. A když došlo na věznění dvou žen, přestal jsem chápat nejen jeho motivaci, ale především směr, kterým se film ubírá.
Nemám nic proti příběhům o lidech, kteří se ocitli na životní křižovatce. Nemusím s jejich jednáním souhlasit, nemusím je mít rád. Potřebuji ale alespoň trochu rozumět tomu, proč jejich příběh sleduji. Vzpomeňme třeba na rané filmy Alice Nellis. Ani jejich hrdinky mi nebyly vždycky blízké. Zvlášť u Tajností jsem s nimi měl problém. Přesto jde o film, který má svou logiku, vývoj a smysl. Ovce žerou první se oproti tomu v mém vnímání neustále točí v kruhu. Nesledují cestu odněkud někam. Jen přešlapují na místě.
Abych byl spravedlivý, nemám potřebu zpochybňovat herecké výkony. Jan Dolanský znovu ukazuje, jak přesvědčivě dokáže ztvárnit sebestředného člověka, kterého byste v reálném životě nejraději obešli obloukem. Právě v podobných rolích ho mám rád. Dokáže být nesnesitelný, aniž bych měl jediný důvod přenášet vlastnosti jeho postavy na samotného herce.
A pak je tu Michal Balcar. Herec, se kterým mám čím dál zvláštnější vztah. Na jedné straně mě něčím fascinuje, na druhé mě dokáže k smrti unudit. Jeho věčně smutné oči, výraz člověka, kterému život ustavičně hází klacky pod nohy, z něj dělají mimořádně zajímavý typ pro určité role. Jenže ať ho sleduji v Lesním vrahovi, Hodinářově učni nebo nyní v Ovcích, stále častěji mám pocit, že se přede mnou objevuje tentýž Michal Balcar.
Nevím, jestli je to jeho herecká metoda, přirozený projev, nebo způsob, jakým s ním pracují režiséři. A nechci mu křivdit. Možná je právě tohle jeho největší přednost. Jenže u mě se postupně dostavuje opačný účinek. Místo abych se nechal vtáhnout do osudu postavy, začnu se nudit. A tentokrát se to stalo znovu.
Přitom okolnosti vzniku filmu jsou svým způsobem zajímavější než samotný výsledek. Jan Musil Přejmenovaný působil šestnáct let ve Východočeském divadle Pardubice, než se rozhodl věnovat více času filmové tvorbě. Námět ho napadl po setkání se známou, která se po osobně náročném období stala koučkou. Z této zkušenosti postupně vznikl scénář o člověku, který motivační poučky vezme doslova.
Natáčelo se převážně v Pardubicích, v mimořádně omezených podmínkách. Michal Balcar hovořil o třinácti natáčecích dnech, regionální filmová kancelář uvádí čtrnáct. Film se začal natáčet už v roce 2023, ale do českých kin vstoupil až 23. dubna 2026.
A právě tady vidím paradox, který mě na celém projektu zaujal nejvíc. Film o lidech, kteří věří jednoduchým návodům na úspěch, vznikal díky tvůrcům, kteří si svou cestu museli složitě hledat sami. Za takovou vytrvalost si zaslouží respekt. Jenže ani poctivé úsilí při vzniku filmu ještě nezaručuje, že výsledné dílo bude fungovat.
Režisér v rozhovorech vysvětluje, že chtěl vyprávět o manipulaci, fanatismu a prázdných heslech. Věřím mu, že právě takový byl jeho záměr. Jenže já jsem se jako divák s tímto záměrem minul. Čekal jsem, že jednotlivé situace do sebe postupně zapadnou, že přijde zvrat, který jim dá smysl. S každou další minutou jsem ale stále více tušil, že se ho nedočkám.
Ovce žerou první mě nakonec nepřiměly přemýšlet o nebezpečí motivačních koučů. Přiměly mě přemýšlet o tom, proč některé filmy nedokážou vyprávět příběh, přestože mají zajímavý námět, schopné herce a tvůrce ochotné pro jejich vznik hodně obětovat.
A možná ještě o něčem. O Michalu Balcarovi. O herci, který mě dokáže současně zaujmout i unudit. Ale to už je zase jiný příběh.
