Článek
Píše se rok 2016. V kinech právě běží Pohádky pro Emu a já sedím s kamarádkou. Oba máme děti a řeč se stočí na to, na jaký biják bychom je mohli vzít do kina. „A co Pohádky pro Emu?“ napadne ji. „To by mohlo být dobré, ne?“
„Holka, ten biják klame názvem,“ povídám jí. „To vůbec není film pro děti. To je film především pro dospělé. Naše děti by se u něj nejspíš nudily.“
A přesně tohle je jeden z problémů, které občas s českými filmy mám. Někdy je nešťastně zvolený název, který diváka zavede úplně jinam. Jindy distributor pošle letní komedii do kin uprostřed zimy. A občas láká na známého herce, na kterého se člověk těší, jen aby po dvou hodinách zjistil, že se jeho oblíbenec na plátně objevil sotva na dvacet minut. A to ještě přeháním.
Jenže Pohádky pro Emu mají jednu velkou výhodu. Jakmile se člověk přestane řídit názvem a začne sledovat příběh, dostane něco mnohem zajímavějšího než další vánoční romantiku.
Příběh, který se narodil daleko od domova
Za vznikem Pohádek pro Emu stojí příhoda, kterou by si člověk snadno spletl se scénou z filmu.
Režisér Rudolf Havlík při svých cestách po Číně pomáhal dvěma americkým dětem, které omylem vystoupily z vlaku bez rodičů. Než se podařilo situaci vyřešit, strávil s nimi noc v hotelu a snažil se je zabavit vyprávěním pohádky.
Právě tehdy se zrodil jeden z prvních impulsů k příběhu, který se později dostal na filmové plátno.
Havlík přitom nebyl režisérem, který by od mládí kráčel přímočaře k filmu. Cestoval, psal, vystřídal různá zaměstnání a zkušenosti sbíral daleko za hranicemi filmového světa. Možná i proto dokáže v některých svých filmech zachytit situace, které působí docela obyčejně, a přitom v sobě mají něco hlubšího.
Pohádky pro Emu, které vstoupily do českých kin v listopadu 2016, byly jeho druhým celovečerním filmem.
Pohádka, která není pohádkou
Peter Miller je úspěšný muž, jehož život má jasně daná pravidla. Pracuje v zahraničí, má své pohodlí, své zvyky a především svůj klid.
Pak ale přijde zpráva, která mu převrátí život naruby. V Praze žije osmiletá Ema, která má být jeho dcerou.
Najednou musí řešit věci, na které není připravený. A především se rozhodnout, jestli dokáže přijmout odpovědnost za dítě, o jehož existenci dosud neměl tušení.
Do příběhu vstupuje také Marie, která má k Emě blízko a postupně se stává důležitou součástí Peterova života.
Na první pohled jednoduchá romantická zápletka. Jenže pod ní se skrývá mnohem víc.
Co vlastně dělá rodinu rodinou? Jsou to společné geny, nebo společně prožitý život? A může člověk, který si dlouhá léta vystačil sám, najednou zjistit, že mu někdo chyběl, aniž by o tom věděl?
Aňa, Emička a můj problém s Ondřejem Vetchým
Herecky mě Pohádky pro Emu bavily především díky dvěma ženským představitelkám.
Malá Ema Švábenská dokázala své postavě dodat přirozenost, která u dětských herců rozhodně není samozřejmostí. Nepůsobila jako dítě, které pouze odříkává naučené věty. Její Ema měla vlastní hlavu, emoce i dětskou bezprostřednost.
Velkým plusem byla také Aňa Geislerová. Její Marie má v sobě přesně tu směs citlivosti, energie a lidskosti, kterou podobný příběh potřebuje.
A pak je tu Ondřej Vetchý.
Přiznávám, že tady mám problém, který je ryze můj. Právě někdy kolem premiéry Pohádek pro Emu se ve mně vytvořil zvláštní blok. Ať Vetchý hraje kriminalistu Kozáka v Případech 1. oddělení, nebo Petera Millera v Pohádkách pro Emu, já v něm pořád vidím především Ondřeje Vetchého.
Jako by se mi jednotlivé postavy začaly slévat v jednu.
Nezpochybňuji jeho herecké schopnosti ani místo, které v české kinematografii má. Jen mě jeho výkony už delší dobu nedokážou překvapit. A právě v Pohádkách pro Emu, kde bych vedle Ani Geislerové uvítal trochu jiný herecký protipól, mě to mrzí dvojnásob.
Ale to je opravdu můj osobní boj. A rozhodně ne důvod, proč bych měl celý film odepsat.
Když příběh dostane vlastní píseň
K atmosféře filmu patří také hudba.Původní instrumentální hudbu složil Ondřej Konvička, ale jednu z nejvýraznějších hudebních stop zanechal Michal Hrůza, který pro film napsal píseň Pro Emu.
A právě Hrůza je jedním z českých muzikantů, kteří dokážou filmovou píseň napsat tak, aby fungovala i samostatně. Aby nezůstala jen doprovodem závěrečných titulků, ale dokázala si najít vlastní posluchače.
Ostatně jeho spojení s českým filmem je natolik zajímavé, že si zaslouží samostatný příběh.
Deset let. A poselství možná ještě silnější
Když se dnes k Pohádkám pro Emu vracím, uvědomuji si jednu věc. Rudolf Havlík před deseti lety natočil film, jehož poselství je podle mě dnes možná aktuálnější než v době premiéry.
Ne proto, že by se film s přibývajícími lety nějak zázračně zlepšoval. Ale protože se mění svět kolem nás.
Žijeme v době, kdy se hodně mluví o podobách rodiny, o vztazích, o samotě a o tom, co jsme ochotni pro druhé obětovat. Často máme svůj život naplánovaný do posledního detailu, ale přitom nám může unikat to nejpodstatnější.
Havlíkův film připomíná, že rodina nemusí být jen otázkou pokrevních vazeb. Že blízkost, důvěra a ochota převzít odpovědnost za druhého člověka mohou být důležitější než všechno ostatní.
A že někdy právě člověk, který nám nečekaně vstoupí do života, dokáže změnit jeho směr.
Pohádky pro Emu pro mě rozhodně nepatří do kategorie filmů, které neurazí, ale ani nenadchnou. Mají své slabiny, ale také srdce. A především mají co říct. Možná dnes dokonce víc než před deseti lety.
A tak bych své kamarádce po těch letech odpověděl vlastně úplně stejně. „Pro děti? Asi ne. Ale pro nás dospělé? Rozhodně.“
