Článek
Před pětadvaceti lety zemřel Jaromil Jireš, jeden z nejvýraznějších režisérů československé nové vlny. Do polistopadové české kinematografie se zapsal pouhými třemi celovečerními hranými filmy. Helimadoe, Učitel tance a Dvojrole. Tři filmy, které připomínají, jak velkým filmovým vypravěčem Jireš byl. A kolik toho ještě mohl natočit.
Když Jaromil Jireš v roce 1964 uvedl svůj celovečerní debut Křik, bylo mu osmadvacet let. Patřil ke generaci mladých režisérů, která právě začínala měnit podobu československého filmu.
Vedle Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzela nebo Jana Němce se zařadil mezi představitele československé nové vlny. Každý z nich vyprávěl jinak. Jireš dokázal přecházet mezi civilním realismem, politickým dramatem a fantazií.
Křik vyprávěl o mladých manželích očekávajících narození dítěte. Žert, natočený podle románu Milana Kundery, připomínal, jak snadno může politická moc zasáhnout do lidského osudu. Valerie a týden divů otevřela svět dospívání a znepokojivých snových představ. Právě tahle žánrová rozmanitost se stala jedním z charakteristických rysů jeho tvorby.
Jirešovu kariéru poté výrazně poznamenala normalizace. Žert se stal politicky nežádoucím filmem a režisérovy tvůrčí možnosti se změnily.
Důkazem toho budiž „filmové šmakulády“ Lidé z metra (1974) a Talíře nad Velkým Malíkovem (1977). Návrat Jireše k Jirešovi nastal na přelomu 70. a 80. let. Tehdy vznikly například adaptace knih Vladimíra Párala Mladý muž a bílá velryba (1979) a Katapult (1984), ale také Útěky domů (1980) či za mě nejlepší Jirešův film té doby, Prodloužený čas (1985).
Významnou součástí jeho tvorby se stala také hudba. Věnoval se Leoši Janáčkovi v dokumentu z roku 1973, televizním Zápisníku zmizelého i celovečerním filmu Lev s bílou hřívou, v němž skladatele ztvárnil Luděk Munzar. Stranou jeho zájmu nezůstal ani Bohuslav Martinů, kterému věnoval dokumentární portrét v roce 1980.
Po listopadu 1989 se česká kinematografie ocitla v nových podmínkách. Změnil se způsob financování, vznikaly nové producentské společnosti a filmaři hledali cestu k divákům.
Jireš měl v té době za sebou téměř třicet let režijní práce. A právě v devadesátých letech natočil své poslední tři celovečerní hrané filmy.
V roce 1993 vstoupilo do kin Helimadoe, adaptace románu Jaroslava Havlíčka. V příběhu svérázného doktora Hanzelína, kterého ztvárnil Josef Somr, a jeho pěti dcer Jireš našel prostor pro výrazné herecké výkony i atmosféru melancholického vyprávění. Scénář napsal Václav Šašek, který za něj získal Českého lva v historicky prvním ročníku těchto cen.
Kdybych měl možnost hlasovat o Českých lvech za rok 1993, nominoval bych Helimadoe hned v jedenácti kategoriích. Jenže konkurence byla mimořádná – Krvavý román Jaroslava Brabce a Šakalí léta Jana Hřebejka.
O dva roky později následoval Učitel tance. Jiří Hubač napsal scénář inspirovaný také vlastní zkušeností s tuberkulózou. Jireš natočil příběh lidí, kteří se i v prostředí léčebny snaží žít naplno. Martin Dejdar vytvořil jednu ze svých nejvýraznějších filmových rolí. Vedle něj zaujali Jana Hlaváčová, Radek Holub, Gabriela Wilhelmová, Stanislav Zindulka a další herci.
Film získal dva České lvy. Dejdar za hlavní mužský herecký výkon, Václav Hála a Ivo Špalj za zvuk. Za mě by si Učitel tance vysloužil osm nominací. Dvě z nich by v mém hodnocení proměnili ve vítězství Martin Dejdar za titulní roli tanečního mistra Richarda Mayera a Jana Hlaváčová za ztvárnění vrchní sestry ve vedlejší ženské roli.
V roce 1999 uvedl Jaromil Jireš svůj poslední celovečerní hraný film Dvojrole. Námět připravila Jaroslava Moserová, lékařka specializovaná na plastickou chirurgii a léčbu popálenin, spisovatelka, diplomatka a senátorka, která později kandidovala na prezidentku České republiky. Společně s Jirešem napsala také scénář.
Příběh experimentální transplantace mozku otevíral otázky stáří, mládí a lidské identity. Hlavní roli ztvárnila Tereza Brodská, která za svůj výkon získala druhého Českého lva v kariéře. Vedle ní se objevila Slávka Budínová, pro kterou se Dvojrole stala posledním celovečerním filmem uvedeným v kinech.
Kdybych měl možnost hlasovat o Českých lvech za rok 1999, nominoval bych Dvojroli v pěti kategoriích. Ve všech případech bych ale dal přednost jiným filmům. Především bijákům Kuře melancholik, Pelíšky a Všichni moji blízcí.
Dvojrole ovšem neměla být Jirešovou poslední režijní prací. Připravoval další projekty, mimo jiné Podivné lásky, příběh skladatelky Vítězslavy Kaprálové a jejího vztahu s Bohuslavem Martinů.
Českým lvům jsem v tomto příběhu věnoval hodně prostoru. Jaromil Jireš přitom sám žádného nezískal. Proč? Možná měly jeho filmy jednoduše smůlu na silnou konkurenci – Šakalí léta (1993), Záhradu (1995) a Návrat idiota (1999).
Zůstává také otázka Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii. Ocenění, které by si Jaromil Jireš za svou celoživotní práci bezpochyby zasloužil. Zda o něm Česká filmová a televizní akademie někdy uvažovala, nevím.
Ale jedno vím docela jistě. Jaromil Jireš zemřel 24. října 2001 ve věku pětašedesáti let. Jeho poslední roky poznamenala vážná dopravní nehoda z prosince 1999, po které se už k režii nevrátil.
Když se dnes, pětadvacet let od jeho smrti, ohlížím za jeho tvorbou, právě poslední tři filmy mi připomínají, že Jirešova kariéra nebyla pouze záležitostí šedesátých let. Dokázal oslovit diváky i v době, kdy se český film zásadně proměňoval.
#NErozmarnálétačeskéhofilmu #JaromilJireš #ČeskýFilm #ČeskýLev #ČeskoslovenskáNováVlna
