Článek
Mnohem častěji se revoluce stala kulisou osobních příběhů nebo příležitostí ohlédnout se za tím, co následovalo.
Jeden z prvních hraných filmů o listopadu 1989 vznikal za okolností, které by samy vydaly na film. Zkouškové období začal Zdeněk Troška připravovat ještě za minulého režimu. Scénář Pavla Škapíka vyprávěl o vysokoškolákovi Petrovi. Projekt se režisér snažil prosadit několik let. Jednou z překážek byla i otevřeně zpracovaná homosexualita vedlejší postavy.
Když se konečně podařilo připravit natáčení, přišel listopad 1989. Do rozpracovaného příběhu začaly pronikat revoluční události. Scénář se přepisoval doslova za pochodu. Film tak nevypovídá jen o mladých lidech, ale i o překotnosti samotné revoluce.
Měl-li bych říct, jaký snímek se mi vybaví jako první, když se řekne listopad 1989 ve filmu, bylo by to právě Zkouškové období. Biják, který osobně považuji za příjemné režisérské vybočení z porevoluční tvorby Zdeňka Trošky.
Pokud bych ale měl vybrat jediné hrané dílo, které podle mě dokázalo listopad 1989 zachytit nejpřesvědčivěji, neváhal bych. Sáhl bych po epizodě Poslední hurá z cyklu České století.
Režisér Robert Sedláček a scenárista Pavel Kosatík totiž ukázali revoluci z úhlu, který bývá v oslavných vzpomínkách trochu upozaděný.
Poslední hurá nezobrazuje listopad jako předem rozhodnuté vítězství dobra nad zlem. Připomíná, že jeho aktéři neznali konec příběhu, který právě prožívali. A že mezi pádem režimu a vznikem nové politické moci vedla složitá cesta plná jednání, kompromisů a osobních ambicí.
Jenže Sedláček s Kosatíkem u listopadu neskončili. V epizodě Ať si jdou se vracejí k jednomu z největších paradoxů sametové revoluce. Lidé v listopadu 1989 zvonili klíči za svobodu. O pouhé tři roky později přestalo existovat Československo.
Právě propojení obou epizod dává Českému století mimořádnou sílu. Ukazuje nejen cestu ke svobodě, ale i to, jak rychle se původní představy o budoucnosti mohou rozejít se skutečností.
Jinou cestou se vydalo televizní Polojasno Filipa Renče, inspirované knihou Václava Bartušky. Místo politického vyjednávání se soustředilo na okolnosti policejního zásahu a následné hledání odpovědnosti. Do stejného okruhu patří také Listopad režiséra Garyho Keitha Griffina, který se vrací k revolučním událostem prostřednictvím osudů mladých lidí.
Ne každý film potřeboval rekonstruovat jednání Občanského fóra nebo policejní zásah, aby dokázal zachytit atmosféru listopadu. Někdy stačilo sledovat obyčejného člověka, kterému se dějiny připletly do života.
Takový pohled nabízí Kolja Jana Svěráka. A nemám teď na mysli samotný příběh violoncellisty Františka Louky a malého ruského chlapce. Mnohem výmluvnější je pro mě scéna s cinkáním klíčů.
Ne snad proto, že nás vrací do zlomového okamžiku našich dějin. Spíš proto, jak přesně v ní Svěrákovci dokázali vystihnout jednu naši vlastnost. Umění rychle přizpůsobovat své postoje a charaktery času, místu a právě panujícím poměrům. Stačí se podívat do tváří Zdeňka Svěráka a Miroslava Táborského. Někdy řekne herecký výraz o lidské povaze víc než dlouhý dialog.
V Něžných vlnách Jiřího Vejdělka se listopadové události zase protnou s příběhem dospívajícího Vojty. Cesta za dívkou, do níž je zamilovaný, ho přivede přímo na Národní třídu.
A své místo tu má také televizní seriál Vyprávěj, který revoluci zachytil prostřednictvím osudů rodiny Dvořákových. V několika epizodách sledujeme listopadové demonstrace, vznik Občanského fóra i nástup Václava Havla na Hrad. Velké dějiny se v těchto příbězích neodehrávají někde daleko. Vstupují lidem do vztahů, zaměstnání i každodenních starostí. A někdy také odhalují jejich skutečné charaktery.
Listopad 1989 otevřel dveře svobodě. Jenže svoboda sama o sobě nezaručovala, že jimi budou procházet pouze čestní lidé. A právě tady začínají příběhy, které se do slavnostních výročních vzpomínek příliš nehodí.
Režisérka Irena Pavlásková natočila Corpus delicti v době, kdy byla revoluce ještě velmi čerstvou zkušeností. Její film se dotýká morálních otázek společnosti, která se sice zbavila starého režimu, ale nezbavila se automaticky starých způsobů myšlení a jednání. Zajímavostí Corpus delicti v souvislosti s listopadovými událostmi je role Tomáše, do níž Pavlásková obsadila Šimona Pánka, jednoho ze studentských představitelů listopadových událostí. Skutečný účastník revoluce se tak ocitl v hraném příběhu, který už zkoumal její následky.
Mnohem temnějším směrem se vydala slovensko-česká Amnestie režiséra Jonáše Karáska. Její děj propojuje revoluční události, mocenské zájmy a důsledky rozsáhlé amnestie prezidenta Václava Havla. Vyvrcholením je vzpoura ve věznici Leopoldov v roce 1990.
Zajímavé ale není jen historické pozadí filmu. Hlavní postavy mají skutečné předobrazy. Jenže žádná z nich není prostým portrétem jediného člověka. Podle producentů tvůrci jednotlivé postavy sestavovali z osudů několika skutečných osob. Inspiraci hledali například v prostředí slovenského revolučního hnutí Verejnosť proti násiliu. Konkrétní jména však záměrně neprozradili.
Bylo by lákavé hledat za filmovými postavami známé disidenty, politiky či umělce. Bez důkazů bychom ale pouze hádali. A to vlastně ani nepotřebujeme. Podstatnější je, co se Amnestie snaží zachytit: období, kdy se pravidla hry měnila tak rychle, že někteří dokázali novou svobodu využít i k vlastnímu prospěchu.
Příkladem toho, jak se sametová revoluce s odstupem let proměnila v příběh, který si každý vypráví trochu jinak, je Národní třída režiséra Štěpána Altrichtera.
Její hrdina Vandam v podání Hynka Čermáka rád vypráví, že právě on svou první ranou odstartoval revoluci. Jenže jeho vlastní verze dějin má k historické skutečnosti daleko.
Spisovatel a scenárista Jaroslav Rudiš i režisér Altrichter přiznali, že se při vytváření Vandama inspirovali mužem, který se ve filmu dokonce objevil. Přímým účastníkem událostí na Národní třídě však nikdy nebyl.
Naposledy se 17. listopad 1989 objevil na plátně ve snímku Havel Slávka Horáka, který sleduje cestu Václava Havla z disidentského prostředí až do čela státu.
A tím se dostáváme k otázce, která možná stojí za celým naším filmovým ohlédnutím.
Filmy nám zřejmě nedají jednoznačnou odpověď na otázku: „Kolik lidí dnes vzpomíná na listopad 1989 takový, jaký skutečně byl? A kolik si vytvořilo jeho vlastní, pohodlnější verzi?“ Mohou ale připomenout něco, na co při každoročních oslavách snadno zapomínáme. Že revoluce nebyla poslední stránkou příběhu. Byla teprve jeho začátkem.






