Článek
Dnes ráno jsem se probudil s písní Tlaková níž Richarda Müllera v hlavě. Znám ji dlouhá léta, ale tentokrát mě přiměla pátrat po jejím příběhu. A netušil jsem, kam až mě to pátrání zavede.
Píše se rok 1986. Richard Müller se skupinou Banket vydává album Bioelektrovízia, které nabízí zvuk výrazně odlišný od tradiční domácí popové produkce. Jednou ze skladeb na albu je právě Tlaková níž. Hudbu napsal sám Müller, text básník a textař Ján Štrasser.
Na první poslech může působit jako lehce ironická píseň o člověku, kterému se nechce vstávat z postele a který za všechno obviňuje počasí. Jenže Štrasserův text si pohrává s několika významy slova pád. Klesá atmosférický tlak, člověku se podlamují síly, ale zároveň se v tom všem objevuje i milostný cit.
A právě tady je podle mě síla původní nahrávky. Müllerův zpěv a aranžmá Banketu dokonale vystihují náladu Štrasserových slov. Je v nich skepse, únava, jistá dávka deprese, ale také ironie, která tomu všemu brání sklouznout k obyčejnému sebelitování. Müller se nesnaží textu odporovat. Naopak. Jako by se s jeho náladou úplně ztotožnil.
A právě schopnost dát písni tak výraznou atmosféru měla pro Müllera nečekané důsledky. Jeho hlas a způsob interpretace totiž upoutaly pozornost dvou mužů, kteří v té době hledali nové pěvecké osobnosti pro své vlastní skladby.
Těmi muži byli Michal Horáček a Petr Hapka. Oba jednoho dne sledovali televizi. Oba zaujalo vystoupení mladého slovenského zpěváka, který právě zpíval Tlakovou níž.
V té době připravovali album V penziónu Svět a hledali zajímavé interprety. Horáček chtěl Hapkovi okamžitě zavolat. Jenže se nemohl dovolat. A důvod? Hapka se ve stejnou chvíli pokoušel zavolat jemu. Oba totiž chtěli mluvit o stejném zpěvákovi. Rychle se shodli, že Richarda Müllera chtějí na svou desku.
Michal Horáček mu proto poslal telegram, v němž se vedle Müllerova jména objevila také jména Hapka, Horáček, Hegerová a Kocáb.
Müller si nejprve myslel, že si z něj někdo vystřelil. Jenže telefonní číslo bylo skutečné a na druhém konci se opravdu ozval Michal Horáček.
Začala tak spolupráce, která Müllerovi přinesla jedny z nejvýraznějších písní jeho kariéry. Štěstí je krásná věc a především Rozeznávám. Tu druhou považuji za jednu z nejlepších skladeb, jaké kdy nazpíval. A zajímavé je, že podobně to vidí i sám Müller. Na začátku všeho přitom stála jediná píseň. Tlaková níž.
A teď se dostávám k tomu, co mě při dnešním pátrání překvapilo snad nejvíc. V roce 1999 vydal Petr Kolář své první sólové album Mackie Messer. Zařadil na něj také Tlakovou níž. Stejnou píseň, kterou o třináct let dříve nazpíval Richard Müller.
Přiznám se, že jsem o této verzi neměl tušení. A když jsem ji objevil na YouTube a pustil si ji, přišlo velké překvapení. Kolářova Tlaková níž se mi totiž možná líbí ještě víc než originál.
Přitom obě nahrávky pracují se stejnou skladbou. Jenže výsledný dojem je podle mě zásadně odlišný.
Zatímco Müllerova verze jako by se nořila do melancholie a skepse Štrasserova textu, Kolářův hlas se nad skladbou nese s až překvapivou lehkostí. Jako by se zpěvák odmítal poddat náladě slov, která právě zpívá. Také aranžmá nabízí čistší, otevřenější zvuk, který dává zpěvákovi více prostoru. Jako by se v Kolářově verzi trochu vytratila tíha, která je pro původní nahrávku tak charakteristická. A přesto to funguje. Výborně.
Zajímavá jsou i jména hudebníků, kteří se podíleli na Kolářově albu. Martin Němec a Pavel Nedoma. Dvě výrazné osobnosti české hudební scény, spojené mimo jiné s Precedensem a Lili Marlene.
Nevím, jestli bylo jejich záměrem vědomě ustoupit od melancholické podstaty původní nahrávky. Ale právě tak na mě výsledek působí. Jako by se rozhodli nechat Štrasserova slova zaznít v jiném světle a hudební podobu skladby přizpůsobit především Kolářovu hlasu. A možná právě proto mě tahle předělávka tolik oslovila.
Vlastně je docela zvláštní, kam mě jedna píseň během jediného dopoledne zavedla. Od Banketu přes Hapku a Horáčka až k Petru Kolářovi. A především k poznání, že ani skladba, kterou člověk zná čtyřicet let, nemusí mít svůj příběh dopsaný. Někdy stačí, aby ji někdo zazpíval jinak. A najednou ji slyšíte úplně poprvé.





