Článek
Některé kapely člověk poslouchá celý život. Zná jejich alba, vrací se k oblíbeným písním a těší se na každou další nahrávku. Jiné sice uznává, ale do vlastního hudebního světa je pouští jen výjimečně. Led Zeppelin u mě patří do té druhé skupiny.
Jejich velkým fanouškem jsem nikdy nebyl. Hudební odkaz samozřejmě respektuji, ale kdybych sestavoval žebříček svých nejoblíbenějších interpretů, Robert Plant, Jimmy Page, John Paul Jones ani John Bonham by v něm nejspíš nefigurovali. Pak ale zazní první tóny Stairway to Heaven a všechno je trochu jinak.
Svou čtvrtou studiovou desku vydali Led Zeppelin 8. listopadu 1971. Dnes ji známe jako Led Zeppelin IV, přestože toto označení na původním obalu nenajdeme – a nenajdeme tam dokonce ani název kapely.
Poté, co předchozí album Led Zeppelin III přijali posluchači rozporuplněji, chtěl Jimmy Page nechat promluvit samotnou hudbu. Každý ze čtyř členů proto místo obvyklého označení dostal vlastní symbol.
Byl to neobvyklý tah. Jména interpretů se tehdy na obalech desek běžně vyjímala co nejvýrazněji, a přesto přišla jedna z největších rockových kapel světa s albem, které jako by se odmítalo představit. Z jeho titulu se nicméně stal jeden z nejslavnějších v rockové historii.
Už samotný seznam skladeb ostatně působí jako malá přehlídka klasického rocku: Black Dog, Rock and Roll, The Battle of Evermore, Going to California nebo When the Levee Breaks. A mezi nimi skladba, která postupně zastínila téměř všechno ostatní – Stairway To Heaven.
Na přelomu let 1970 a 1971 pracovali Led Zeppelin na nové hudbě mimo jiné v Headley Grange, starém venkovském sídle v anglickém Hampshire. Nešlo o dokonale sterilní nahrávací studio, ale spíš o dům, v němž mohli hudebníci společně žít, zkoušet a hledat nové nápady. Právě tady dostávala Stairway to Heaven svou podobu.
Základ skladby vytvořil kytarista Jimmy Page, text napsal Robert Plant. Výsledkem nebyla běžná rocková píseň s několika slokami, refrénem a sólem, ale téměř osmiminutová hudební cesta.
Začíná tiše, akustickou kytarou a zobcovými flétnami, a Plantův zpěv působí zdrženlivě, skoro vypravěčsky. Postupně přibývají další nástroje a hudba získává na intenzitě, až nakonec přichází elektrická kytara, bicí a jeden z nejslavnějších rockových závěrů.
Je fascinující, jak přirozeně ta skladba roste. Nic se nikam nežene a každá další minuta jako by připravovala půdu pro následující. Když se po několika minutách naplno přihlásí Pageova elektrická kytara, nepůsobí to jako náhlý obrat, ale spíš jako okamžik, k němuž celá píseň od začátku směřovala. Možná právě v tom je její největší síla.
Ačkoli se z ní stal jeden z nejslavnějších rockových hitů všech dob, ve své době nevyšla jako běžně prodávaný komerční singl.
Hudební průmysl sedmdesátých let fungoval do značné míry na singlech. Rádia je hrála, hitparády měřily jejich úspěch a vydavatelství podle nich často posuzovala komerční potenciál interpretů. Led Zeppelin však měli jinou představu – chtěli, aby posluchači vnímali jejich alba jako celek.
Rozhlasové stanice si přesto Stairway to Heaven našly. A posluchači také. Osmiminutová skladba, která by podle běžných pravidel komerčního rádia měla být příliš dlouhá, se stala jednou z nejhranějších rockových nahrávek historie.
To je docela pozoruhodný paradox. Píseň, která se nemohla opřít o klasickou singlovou hitparádu, nakonec získala pověst větší než mnohé její vítězné položky. A možná tím Led Zeppelin dokázali něco, co se dnes zdá téměř nepředstavitelné. Přiměli posluchače, aby si na velkou píseň udělali čas.
O čem vlastně schodiště do nebe vypráví?
To je otázka, na kterou ani po pětapadesáti letech neexistuje jediná všeobecně přijímaná odpověď.
Text Roberta Planta je plný symbolů, přírodních obrazů a náznaků. Objevuje se v něm žena přesvědčená, že si za peníze může pořídit cestu do nebe. Postupně ale přicházejí další obrazy a myšlenky, které jednoduchému výkladu unikají.
Je to píseň o materialismu? O hledání duchovního smyslu života? O rozhodnutích, která člověk dělá, a cestách, po nichž se vydává? Možná od každého trochu.
A možná právě proto její text funguje dodnes. Nenabízí jednoduché vysvětlení, ale prostor pro vlastní interpretaci.
Schodiště, které skončilo před soudem. Ani taková legenda se nevyhnula sporům. V roce 2014 byla podána žaloba, podle níž měli Led Zeppelin při vzniku úvodu Stairway to Heaven neoprávněně převzít část instrumentální skladby Taurus americké skupiny Spirit. Tu napsal kytarista Randy Wolfe, známý také jako Randy California, a Spirit ji vydali už v roce 1968.
Obě skladby skutečně obsahují pasáže, jejichž podobnost vyvolala dlouholetou diskusi. Jenže hudební podobnost a porušení autorského práva nejsou automaticky totéž.
Případ se dostal před americké soudy. V roce 2016 porota rozhodla ve prospěch Led Zeppelin. Následovaly další právní kroky, ale v březnu 2020 federální odvolací soud potvrdil rozhodnutí, podle něhož Stairway to Heaven autorská práva ke skladbě Taurus neporušila. Právní spor tak dopadl ve prospěch Jimmyho Page a Roberta Planta.
Pro posluchače ovšem zůstává zajímavá ještě jiná otázka: kde končí hudební inspirace a začíná kopírování?
Vždyť celé dějiny populární hudby jsou postavené na vzájemném ovlivňování. Blues inspirovalo rock, folk se potkával s psychedelií a nové generace hudebníků přetvářely nápady těch předchozích.
Rozhodnout, kdy jde ještě o společný hudební jazyk a kdy už o neoprávněné převzetí cizího díla, někdy vůbec není jednoduché.
Píseň větší než kapela? A tím se dostávám zpátky k tomu, proč o Stairway to Heaven vlastně píšu. Nejsem fanouškem Led Zeppelin. A nemám potřebu to ve svých letech měnit.
Přesto si myslím, že existují skladby, které dávno překročily hranice vlastního žánru i fanouškovské základny. Člověk nemusí milovat Queen, aby ocenil Bohemian Rhapsody. Nemusí být oddaným posluchačem Eagles, aby uznal výjimečnost Hotel California. A nemusí být fanouškem Led Zeppelin, aby smekl před Stairway to Heaven.
Tyhle skladby mají jednu společnou vlastnost. Dokázaly se stát součástí širší hudební paměti. Už dávno nepatří jen těm, kdo si kupovali desky jejich interpretů nebo chodili na jejich koncerty. Patří každému, koho někdy dokázaly oslovit. A právě v tom vidím skutečnou velikost Stairway to Heaven.
Před pětapadesáti lety vyšla na albu, které nemělo na obalu ani název kapely. Nestala se klasickým komerčním singlem. Přesto ji zná několik generací posluchačů.
