Článek
Napsal jsem článek o Jawě 350.
Čekal jsem pár nostalgických reakcí. Možná pár vět o dvoutaktu, pár debat o kladívkách zapalování nebo o tom, jestli byla lepší 634 nebo 639.
Přišly desítky vzpomínek v komentářích.
O první jízdě.
O cestách k moři.
O Mototechně, kde se chodilo jen dívat na vystavený kus za sklem.
O tom, jak někdo prodal motorku, aby si mohl koupit první auto a vlastně toho nikdy úplně nelitoval.
A v jednu chvíli mi došlo něco zvláštního.
Ten článek vlastně nebyl o motorce. Byl o lidech, kteří na ní kdysi žili kus svého života.
První svoboda na dvou kolech
Pro spoustu lidí nebyla Jawa 350 jen dopravní prostředek. Byla to první skutečná svoboda.
V komentářích se objevovaly věty, které by dnes možná zněly skoro jako romantická literatura.
Jízdy za holkama.
Rande u rybníka.
Večerní návraty domů, kdy dvoutakt v tichu vesnice zněl mnohem hlasitěji, než by si člověk přál.
Jeden z komentujících napsal větu, která vlastně shrnuje celou jednu dobu:
„Kdo jako kluk nejezdil na třistapadesátce za holkama, neví co je romantika.“
Dnes to může působit úsměvně, ale tehdy to byl kus reality.
Auto neměl skoro nikdo. Motorka znamenala mobilitu a mobilita znamenala svobodu!
První svoboda
Škola života v garáži
Jenže romantika měla i svou druhou stranu.
Každý, kdo někdy Jawu vlastnil, ví, že dvoutakt nebyl jen o jízdě.
Byl také o šroubování.
Kladívka zapalování.
Svíčky.
Štelování předstihu.
Dolévání oleje.
V komentářích se objevovaly velmi konkrétní servisní zkušenosti.
Třeba zmínky o vidličkách v převodovce nebo o výměnách pístních kroužků, které byly u dvoutaktů běžnou součástí života s motorkou.
Tyhle motorky měly zvláštní vlastnost.
Buď jely krásně…...nebo člověka rychle naučily pokoře!
Ale zároveň učily ještě jednu věc, která dnes mizí.
Mechanické myšlení.
Když se něco pokazilo, většinou jste to opravili sami.
Někdy na dvoře.
Někdy v panelákové sklepní dílně.
A někdy jen s kladivem, kusem drátu a trochou trpělivosti.
Škola života v garáži
Motorka, na kterou se čekalo
Dnes si motorku prostě koupíte.
Vyberete model, zaplatíte a jedete.
Tehdy to tak jednoduché nebylo.
Motorky se sháněly. Na některé se čekalo.
A Mototechna byla pro mnohé spíš výstavní síň než obchod.
Jeden z komentujících popsal úplně obyčejnou scénu:
Chodili se dívat na vystavenou Jawu 634.
Jen stát před výlohou a představovat si, jaké by to bylo.
Pro dnešní generaci možná těžko pochopitelné.
Ale tehdy motorka nebyla samozřejmost. Byla to věc, na kterou se šetřilo.
A když se konečně objevila doma v garáži, byl to malý svátek.
Cesty, které dnes zní skoro neuvěřitelně
Možná nejvíc mě překvapily vzpomínky na cesty.
Ne krátké výlety, ale opravdu dlouhé jízdy.
Polsko.
Jadranská magistrála.
Rumunsko.
Dokonce i Albánie.
Na motorce, která dnes mnohým připadá jako pomalý veterán.
Jeden z komentujících napsal:
„Polsko kolem, Jadranská magistrála až do Albánie. Sám. Nepotřeboval jsem ani šroubovák – bez závad.“
Je těžké si dnes představit, že se na těch strojích jezdilo takhle daleko, ale tehdy to bylo normální.
Možná proto, že lidé byli zvyklí improvizovat.
Možná proto, že měli víc času.
A možná také proto, že dobrodružství tehdy začínalo mnohem blíž než dnes.
Stačilo nastartovat.
Nostalgie má i druhou stranu
Samozřejmě se v komentářích objevily i střízlivější hlasy.
Připomínky, že svět motorek šel rychle dál, že japonské stroje v sedmdesátých letech nastavily úplně jinou laťku.
Technicky měli pravdu.
Jawa 350 nebyla nejrychlejší. Nebyla ani nejpokročilejší.
A časem ji svět opravdu předběhl.
Jenže zajímavé je, že když lidé vzpomínají, nemluví o parametrech.
Nemluví o výkonu.
Mluví o zvuku motoru. O barvě nádrže. O pocitu, když poprvé pustili spojku a motorka se rozjela.
Když na ni sednu, je mi zase 17
Jeden z komentujících napsal větu, která mi zůstala v hlavě:
„Když na ni sednu, je mi zase 17.“
Možná právě v tom je celé tajemství těchto strojů.
Motorky jako Jawa 350 nejsou jen kus techniky. Jsou to stroje, které se dokázaly spojit s určitým obdobím života.
S věkem, kdy člověk měl pocit, že svět je ještě otevřený.
Kdy stačilo pár litrů benzínu a kus silnice.
A někdy i ta nejpomalejší motorka dokázala dát pocit, že jedete někam hodně daleko.
Je mi zase 17
Proč Jawa 350 pořád žije
Jawa 350 nebyla dokonalá.
Nebyla nejrychlejší.
Nebyla nejspolehlivější.
A svět motorek ji nakonec nechal za sebou.
Ale dala něco, co žádná tabulka parametrů neumí změřit.
Vzpomínky.
A možná právě proto se o ní pořád mluví. Po čtyřiceti i padesáti letech.
Protože některé stroje nejsou jen stroje.
Jsou to malé kapsle času.
Stačí nastartovat… a člověk je na chvíli zase tam, kde mu bylo sedmnáct!
TeeMko Signature – Dovětek autora
Každý článek je malý výboj ve vesmíru slov. Někdy zasvítí, jindy zanikne ..... ale smysl má jen tehdy, když ho někdo zahlédne. Pokud jste ten záblesk zahlédli i vy, nechte po sobě stopu. Každá reakce, sdílení či podpora pomáhá tvořit nový vesmír obsahu, kde kvalita stále září.
