Běhá to v rodině: Proč orientační běh plodí sportovní dynastie

Kasper Fosser letos na mistrovství Evropy v Litvě vyhrál závod na dlouhé trati. Druhého závodníka porazil o 69 sekund. Jmenoval se Fabian Aebersold.

O dva dny později vyhrál Fosser také střední trať. Aebersold doběhl třetí. A nakonec přišla štafeta. Švýcarsko poslalo na poslední úsek Fabiana Aebersolda, Norsko Kaspera Fossera. Tentokrát vyhrál Aebersold. Švýcarskou štafetu přivedl k evropskému titulu dvě sekundy před Norskem.

Kasper Fosser a Fabian Aebersold přitom nejsou jen dva soupeři ze světové orientační špičky. Fabianova sestra Simona Aebersold je Fosserovou dlouholetou partnerkou. Kdyby se jednou vzali, bude mít nejlepší orientační běžec současnosti za švagra muže, se kterým se právě přetahoval o evropské medaile.

V jiném sportu by to mohla být pěkná rodinná kuriozita; v orientačním běhu stačí začít hledat.

Simona Aebersold si zaslouží představit i bez Kaspera Fossera. Patří mezi nejlepší orientační běžkyně své generace. Vyhrává závody Světového poháru, sbírá medaile z mistrovství světa a Evropy a v Litvě přidala evropské stříbro na longu i ve štafetě.

V předchozím příběhu o Fosserovi byla jeho partnerkou. Při pohledu z druhé strany je Kasper Fosser partnerem Simony Aebersold.

A ani až u ní nezačíná rodinný příběh. Její otec Christian Aebersold získal v devadesátých letech tři tituly mistra světa ve štafetě. Matka Gaby byla výborná vytrvalostní běžkyně a vyhrála Jungfrau-Marathon. Jejich děti Simona a Fabian se dostaly do světové orientační špičky. Fabiana stále trénuje otec Christian.

Čtyři lidé jedné rodiny, čtyři výrazné sportovní životopisy. V jednom případě světové tituly v orientačním běhu, ve druhém špičková horská vytrvalost, v další generaci dvě současné reprezentační kariéry. Můžeme se začít ptát na geny; ještě zajímavější je však prostředí.

Simona ani Fabian nevyrůstali vedle orientačního běhu – vyrůstali uvnitř něj. A Aebersoldovi nejsou ve Švýcarsku žádná osamělá rodinná anomálie.

V roce 2015 se na švýcarském týmovém šampionátu postavila proti sobě mezi mnoha dalšími i dvě rodinná mužská družstva: za jedno běželi Beat, Daniel a Martin Hubmannovi, za druhé Andreas, Matthias a Thomas Kyburzovi. Tři bratři proti třem bratrům.

A nešlo o rodinnou kategorii okresního přeboru: Daniel Hubmann patří k nejúspěšnějším orientačním běžcům historie. Vyhrával mistrovství světa, mistrovství Evropy i celkový Světový pohár. Martin Hubmann se rovněž stal mistrem světa a Evropy. Matthias Kyburz je další z velkých jmen moderního orientačního běhu, mnohonásobný světový a evropský šampion. Andreas Kyburz závodil na mezinárodní úrovni také.

Švýcarský svaz tehdejší závod popsal jako souboj dvou rodin – Hubmannovi porazili Kyburzovy. Podobná věta by v řadě sportů působila téměř absurdně. Tři bratři nastoupí společně proti třem jiným bratrům a mezi nimi běží několik mistrů světa. V orientačním běhu tomu všichni rozumějí.

Rodina tu není jen někdo, kdo závodníka přiveze na stadion, zaplatí příspěvky a čeká na tribuně; velmi pravděpodobně mají všichni vlastní startovní čas.

Tohle je jedna z nenápadných zvláštností orientačního běhu. Na závody může ráno přijet jedno auto. Vystoupí z něj rodiče, dvě děti a třeba i prarodič. Každý běží jinou kategorii, každý dostane trať odpovídající svému věku a výkonnosti. Někdo bude v lese dvacet minut, jiný hodinu. Jeden bojuje o vítězství, druhý se chce hlavně neztratit. Ale všichni přijeli na stejný závod. Stejná mapa, stejný les, stejné shromaždiště – a každý vlastní závod.

V mnoha dětských sportech se rodina postupně rozdělí na sportovce a jeho servisní tým. Rodič vozí dítě na fotbal, hokej nebo atletiku, čeká na něj a zase ho odveze domů. U orientačního běhu si po zaparkování často připnou vlastní číslo. Není výjimkou, že závodí děti, jejich rodiče i prarodiče. Věkové kategorie umožňují zůstat v závodním sportu prakticky celý život. Člověk nemusí skončit ve chvíli, kdy přestane být rychlý na absolutní pořadí; jen se postupně přesouvá mezi lidmi svého věku.

Odborné práce zabývající se orientačním během popisují něco, co jeho vlastní prostředí považuje téměř za samozřejmé: je to sport, který mohou současně provozovat různé generace jedné rodiny. To mění způsob, jakým dítě sport poznává.

Nechodí dvakrát týdně na aktivitu, kterou pro něj dospělí zorganizovali; jede s rodiči někam, kam chtějí jet také oni. Vidí je připravovat věci na závod, řešit mapu, nadávat na vlastní chybu, porovnávat postupy a vracet se z lesa špinavé a spokojené. Orientační sport není kroužek oddělený od rodinného života – je jeho součástí.

Zde začíná být rodinná koncentrace světových orientačních běžců zajímavá i z jiného důvodu. Sportovní výkon má dědičnou složku – vytrvalost, fyziologické předpoklady a další vlastnosti důležité pro vrcholový sport nejsou výsledkem pouze tréninku. Sportovní rodina je však místo, kde se geny a prostředí rozplétají mimořádně obtížně.

Dítě může po rodičích zdědit vhodné fyzické dispozice; současně od malička vyrůstá mezi lidmi, kteří vědí, jak se trénuje. Víkendy tráví na závodech, pohyb považuje za normální součást života. Zná nejlepší závodníky nikoli jen z obrazovky, ale ze shromaždiště. Orientace podle mapy pro něj není exotická dovednost, kterou se jednou začne učit. A má doma někoho, kdo pozná talent, protože sám stejným sportem prošel.

Sourozenec přidává další vrstvu; je sparingpartner, soupeř, vzor i někdo, koho lze porazit. Když se potom ze dvou dětí mistrů světa stanou další špičkoví závodníci, můžeme dlouho přemýšlet, kterou část úspěchu přinesla DNA a kterou rodinné prostředí. Nature a nurture někdy jedou společně na závody.

Pokud bychom hledali člověka, na němž lze ukázat, kam až může švýcarský orientační běžec dojít, těžko obejdeme Simone Niggli. Třiadvacet titulů mistryně světa. Devět vítězství v celkovém Světovém poháru. Deset titulů mistryně Evropy. Jedna z nejúspěšnějších orientačních běžkyň historie.

Její manžel Matthias Niggli byl také elitním orientačním běžcem. Tím by mohl vzniknout další uzavřený příběh dvou lidí, které dal dohromady stejný sport. Jenže Niggliovi mají tři děti – a rodinný příběh už pokračuje.

Jejich šestnáctiletá dvojčata Anja a Lars letos na jaře vyhrávala švýcarské mládežnické přebory. Anja během jednoho víkendu zvítězila dvakrát v D16, Lars první závod H16 vyhrál a ve druhém skončil druhý. Nevíme, zda z nich budou další mistři světa; a vlastně to není podstatné.

Zajímavější je, že děti dvou elitních orientačních běžců zase stojí na startu s mapou v ruce. Stejně jako děti tisíců méně slavných orientačních rodin.

Švýcarsko není v tomhle směru žádnou biologickou ani kulturní výjimkou – kdybychom začali podobné rodinné stromy kreslit ve Skandinávii, Česku nebo dalších orientačních zemích, brzy by se stránka zaplnila dalšími příjmeními.

Švýcaři nám jen poskytují mimořádně názornou sestavu: Aebersoldovi, Hubmannovi, Kyburzovi, Niggliovi. Za těmi jmény lze hledat genetiku, výchovu, klubový systém, sportovní tradici nebo obyčejnou dětskou touhu dělat to, co dělají rodiče a starší sourozenci. Nejspíš se od sebe nikdy nedají úplně oddělit.

Orientační běh jim však poskytuje něco velmi jednoduchého: možnost zůstat spolu. Nemusí rozdělit rodinu na závodníka, trenéra, řidiče a diváka. Každý může mít vlastní kategorii, vlastní trať, vlastní chyby a vlastní výsledek. A potom se všichni zase sejdou v cíli.

Proto nepůsobí nijak zvláštně ani obrázek z letošního mistrovství Evropy. Kasper Fosser běží o zlato proti Fabianu Aebersoldovi; Fabianova sestra Simona mezitím sbírá vlastní evropské medaile. Jejich otec Christian kdysi vozil ze světových šampionátů zlata sám.

V jiném sportu by taková rodinná koncentrace byla kuriozitou. V orientačním běhu působí skoro normálně.

_______________________

Tom Řepík miluje stromy, western a starou dobrou Ameriku 20. století. Současnost zatím nevzdal. Více na jeho osobním blogu Kravskej Kluk.