Článek
Názvy na českých hřbetech obvykle stoupají zdola nahoru, na anglických běží opačným směrem. Jedny tedy čteme s hlavou nakloněnou doleva, druhé doprava. Je to drobnost, které si člověk nemusí všimnout celé roky. Jakmile si jí všimne, začne ho zajímat, kdo vlastně tiskne knihy obráceně. Odpověď zní: nikdo. Což je skoro horší. Oba způsoby mají svou logiku, oba za sebou mají dlouhou tradici a jeden z nich dokonce mezinárodní normu. Lidstvo totiž dokázalo vytvořit několik způsobů, jak napsat název na hřbet knihy, a potom potřebovalo ISO, aby rozhodlo, který je správný.
Češi mají pravdu, dokud kniha stojí
To, co lze vypozorovat v běžné české knihovně, není náhoda ani rozmar jednotlivých grafiků; česká knihařská a typografická tradice skutečně vede podélný text na hřbetu zdola nahoru. Alois Vakrčka v učebnici Knihařství ze 70. let popisoval umístění titulu od paty knihy směrem k její hlavě. Stejnou konvenci uvádějí další české typografické příručky a potvrzuje ji také Národní knihovna.
Britské a americké knihy dnes většinou dělají pravý opak: název začíná nahoře a pokračuje dolů. Položíme-li vedle sebe českou a anglickou řadu knih, každá po nás chce opačný pohyb hlavy. Obě strany přitom mají překvapivě rozumný argument.
Český způsob dobře funguje v polici – při procházení hřbetů zleva doprava nakloníme hlavu doleva a stejným směrem postupujeme podél řady knih. Francouzská a německá tradice používá stejnou orientaci.
Anglosaský systém získá výhodu ve chvíli, kdy knihu z police vytáhneme a položíme ji přední obálkou vzhůru. Titul na hřbetu je potom normálně čitelný zleva doprava. Tuto praktickou výhodu uvádí i mezinárodní norma zabývající se knižními hřbety.
Češi tedy mají pravdu, dokud kniha stojí. Angličané mají pravdu, jakmile si lehne. Spor nemá správnou a špatnou stranu; má polici a stůl.
Evropa se nedohodla ani sama se sebou
Bylo by příjemně jednoduché rozdělit svět na české knihy jedním směrem a anglické druhým. Skutečnost je méně pořádná.
Česko, Německo nebo Francie tradičně používají stoupající titul zdola nahoru. Ve Spojených státech a dnešní Británii převažuje sestupný směr shora dolů, stejně jako například v Nizozemsku. Jinde se oba způsoby mísí a ani jednotlivá nakladatelství nemusejí být vždy důsledná. Hranice tedy nevede kanálem La Manche, Rýnem ani mezi germánskými a slovanskými jazyky. Místy zřejmě vede přímo přes redakci nakladatelství.
Dobře je to vidět ve chvíli, kdy se Evropané začnou navzájem ptát, co mají doma; v internetových diskusích jeden člověk popíše svůj způsob jako naprostou samozřejmost, načež se ozve obyvatel jiné země, pro něhož je stejně samozřejmý přesný opak.
Na obou konvencích je zajímavé, jak snadno se ze zvyku stane něco, o čem vůbec nepřemýšlíme. Člověk může celý život číst české knihy a netušit, že jejich hřbety dodržují nějaký směr. Teprve cizojazyčná kniha postavená mezi ně ukáže, že samozřejmost byla ve skutečnosti místní dohoda. A jakmile člověk rozdíl objeví, začne jej samozřejmě vidět všude.
Dlouho nebylo co obracet
Celý problém je navíc mladší než kniha samotná.
Dnešní představa knihovny je tak samozřejmá, že nad ní není důvod přemýšlet: knihy stojí vedle sebe a směrem k nám ukazují hřbety, na kterých hledáme autora a název. Starší knihovny však knihy ukládaly různými způsoby. Ležely naplocho nebo stály hřbetem dovnitř a ořízkou ven. Identifikační údaje se proto mohly psát přímo na ořízku.
Doklady ze starých evropských knihoven ukazují, že knihy byly ještě v raném novověku běžně stavěny ořízkou k člověku. Podobnou praxi známe například z rané knihovny Harvard College, kde signatury na ořízkách dokládají původní ukládání knih hřbetem dovnitř. Titul na hřbetu se postupně prosazoval spolu se změnou způsobu, jakým byly knihy ukládány a zpřístupňovány. Středověký knihovník by tedy náš spor vyřešil elegantně – název by na hřbet nenapsal vůbec.
Nejdřív jsme tedy problém neměli; potom jsme knihy otočili hřbetem ven, problém vytvořili a následně ho vyřešili několika navzájem neslučitelnými způsoby.
Ani dnešní národní zvyklosti nejsou tak odvěké, jak mohou vypadat. Britská knižní produkce ještě ve 20. století používala oba směry; starší vydání některých britských nakladatelství mají tituly zdola nahoru a teprve postupně se prosadila dnešní převaha opačného směru. Nenajdeme proto jednoduchý historický okamžik, kdy by se kontinentální Evropa rozhodla naklonit hlavu doleva a Anglosasové doprava. Z různorodé praxe se postupně staly zvyklosti a ze zvyklostí konvence. Teprve zpětně vypadají, jako by tak knihy musely vypadat odjakživa.
A potom se někdo rozhodl, že by v tom konečně mohl být pořádek.
Naštěstí přišlo ISO
Pro situace, kdy lidstvo používá několik způsobů něčeho, k čemu by úplně stačil jeden, existují mezinárodní normy.
V prosinci 1985 vyšla ISO 6357: Documentation – Spine titles on books and other publications. Třístránkový dokument řeší přesně to, co jeho název slibuje: jak mají být uspořádány tituly na hřbetech knih a dalších publikací. Jedním z důvodů standardizace byly rozdílné národní zvyklosti, které ztěžovaly rychlou orientaci například v mnohojazyčných knihovnách.
Norma zná několik variant. Titul běžící shora dolů označuje jako descending spine title. Opačná varianta je ascending spine title. A u ní stojí drobná poznámka: not Standard.
Po několika staletích knihtisku jsme se tedy konečně dozvěděli, kdo má pravdu. Angličané. Češi mají nestandardní krk.
ISO doporučuje sestupný titul shora dolů a uvádí i jeho praktickou výhodu: položíme-li publikaci přední stranou vzhůru, text na hřbetu lze normálně číst. Tím by mohl být problém vyřešen.
Ale není.
České knihy se dál běžně tisknou zdola nahoru. Německé také. Německý novinář Christoph Drösser si v roce 2011 pro Die Zeit prohlédl knihy ve své kanceláři a zjistil, že 88 procent německých titulů míří zdola nahoru, přestože opačný směr doporučovala nejen ISO, ale také německá oborová pravidla.
ISO navíc na svou misi nezapomnělo. Norma z roku 1985 byla v roce 2023 znovu přezkoumána a potvrzena jako stále platná. Téměř čtyřicet let po vydání normy se tedy ISO k problému vrátilo a usoudilo, že pravidlo pro směr názvu na knižním hřbetu lidstvo stále potřebuje. Soudě podle evropských knihoven mělo pravdu.
Existuje řešení. Napište tlustší knihu
Celý spor mezi stoupajícími a sestupnými tituly přitom přehlíží třetí možnost.
Je-li hřbet dostatečně široký, není nutné psát titul podélně vůbec. Může být vodorovný, tedy při stojící knize normálně čitelný bez jakéhokoli naklánění hlavy. Česká typografická pravidla tuto možnost znají například u objemnějších publikací a také ISO pro ni má vlastní označení: transverse spine title.
Několikasetletý typografický konflikt má tedy překvapivě jednoduché řešení: stačí napsat dost tlustou knihu.
Slovníky, encyklopedie a mohutné monografie se mohou na spor české a anglosaské tradice dívat s jistou nadřazeností. Pro většinu knih je to bohužel řešení poněkud nepraktické. A tak zůstávají české knihy české, anglické anglické a domácí knihovny složené z obou jazyků dál nenápadně procvičují pohyblivost krční páteře.
Po několika stoletích knihtisku, různých národních tradicích a jedné mezinárodní normě zůstává nejspolehlivější řešení stejné jako předtím: naklonit hlavu na druhou stranu.
A pokud jste si rozdílného směru hřbetů až dosud nevšímali, omlouvám se. Od této chvíle už před vlastní knihovnou sotvakdy budete držet hlavu rovně.
_______________________
Tom Řepík miluje stromy, western a starou dobrou Ameriku 20. století. Současnost zatím nevzdal. Více na jeho osobním blogu Kravskej Kluk.
