Článek
Je podivní doba. Lidé jsou na jedné straně nadšeni, že po tvrdé totalitě žijeme v demokracii. Přesto mě napadá, že lidé, sousedé, kamarádi, přátelé, spolužáci měli k sobě blíž za totáče nežli dnes. A proč si to myslím? Za totality jsme věděli téměř o všech co nás mohou udat, co nám mohou ublížit. Dnes? Dnes žijeme ve zkratce facebookových diskuzím diskuzí pod články na internetu atd. Ale umíme si vlastně vyříkat své názory doopravdy? Zdá se mi že nikoliv. Většina diskutujících jedná a píše zkratkovitě, osočuje ty, kteří nemají stejný nebo velmi podobný názor. A společnost se polarizuje. Rozděluje. Čím dál tím více. Mám pocit, že dříve, i za té totality jsme k sobě měli blíž. Neměli jsme tolik přátel jako dnes máme na facebooku. Ale měli jsme opravdové kamarády. Vím to. Zažil jsem to ať již ve skautském hnutí v letech 1968 až 1970, tak stejně po roce 1970 na čundrech, na setkání trampů v kotlině Československé. Dnes máme stovky přátel, protože jim odklikneme žádost o přátelství. Ale v podstatě o těch lidech nic nevíme. Tehdy, u skautů, trampů bylo nepsané pravidlo. Nejdřív dávej a potom ber. Dnes chce většina jenom brát. Jak říkám, je podivná doba, kdy máme volnost, ale neumíme spolu komunikovat, neumíme vedle sebe žít tak nějak normálně. Pokud tento úvodní článeček někoho zaujme, rád se podělím se svými Příběhy z kapsy starého mantlu. Pro ty co nevědí, mantl byl vohoz, v kterým se jezdilo na čundry. Většinou stará, vysloužilá armádní bunda. Ti největší borci měli origo battledres. Ale o tom příště, pokud bude zájem.
Tomas Argo Kid
