Článek
Přípravy, které beru vážněji než ona
Před návštěvou vždycky něco vezu. Koláč, polévku v krabičce, někdy květiny, někdy kávu, kterou má ráda. Přemýšlím, jestli nebude chtít jet nakoupit, jestli nebude potřebovat něco opravit, jestli si budeme povídat.
V hlavě mám představu společného času, který jí pomůže cítit se míň sama.
Jenže realita je pokaždé skoro stejná.
Televize, která běží od rána do večera
Když přijedeme, otevře nám dveře, obejme nás, řekne, jak je ráda, že nás vidí, a pak se vrátí na gauč před televizi, jako by tam měla rozhovor, který nemůže přerušit.
Televize běží pořád. Zprávy, seriály, soutěže, reklamy. A její oči zůstávají přilepené na obrazovce, i když jí něco vyprávím nebo se jí na něco ptám.
Občas odpoví, občas kývne, občas se zasměje vtipu ze seriálu, ne tomu, co říkáme my.
Ticho mezi lidmi, kteří spolu sedí
Sedíme u stolu, pijeme kafe, děti si hrají na koberci a televize hraje dál, hlasitěji, než by bylo potřeba. A já mám pocit, že jsme přijeli na návštěvu k někomu, kdo je vlastně jinde.
Ne fyzicky.
Ale myšlenkami.
A nejhorší je, že nevím, jestli televizi potřebuje kvůli samotě, nebo jestli už si na ni jen zvykla natolik, že bez ní neumí být.
Moment, kdy jsem to zkusila změnit
Jednou jsem ji poprosila, jestli bychom mohli televizi na chvíli vypnout, že bych si chtěla povídat jen tak, v klidu, bez hluku.
Podívala se na mě překvapeně, skoro zraněně, jako bych jí chtěla vzít něco důležitého.
„Ale vždyť si můžeme povídat i tak,“ řekla a zesílila zvuk, protože začínaly zprávy.
A já jsem pochopila, že televize není jen kulisa. Je to společnost.
Výčitky
Když odjíždíme, stojí ve dveřích a říká, že jsme tam byli krátce, že to hrozně rychle uteklo a že bychom měli přijet zase brzy.
A já přikyvuju, i když vím, že jsme tam seděli tři hodiny, z toho dvě u zapnuté televize a půl hodiny u jídla.
Cestou domů pak mlčím, protože nevím, jestli děláme málo nebo jestli ona vlastně ani neví, co by chtěla dělat jinak.
Možná nejde o čas, ale o pocit
Možná nechce, abychom přijížděli častěji.
Možná chce jen mít jistotu, že na ni někdo myslí.
Možná televize není problém.
Možná je to jen náplast na ticho.
A možná se musíme všichni naučit, že blízkost někdy nevypadá tak, jak jsme si představovali.
