Článek
První část: Nedá se to číst, to se musí prožít.
O Ecovi jsem toho slyšel spoustu. Vesměs pozitivní reakce s tím, že jeho četba připomíná hru na kočku a myš, přičemž čtenář je myš hozena do víru jeho vědomostí, tajných intrik a skrytých významů. Tomu se dá těžko jen věřit, dokud se opravdu nestanete tou myší.
První kapitola byla pro mě zároveň nejtěžší kapitolou. Dostanete se do rozbouřeného kotle vědomostí, superlativů a terminologie prakticky všeho druhu. Bez opravdu širokého rozhledu a znalosti historie, filozofie, matematiky a dalších prakticky všech společenských věd, nemáte šanci obstát bez překladového slovníku. První části románu, alespoň pro mě, působily jako útržkovitý příběh, jehož samotnou podstatu dusí nával vědomostí, které Eco bez ustání na čtenáře sype. Každá stránka se měnila v učebnici dějepisu templářů, rosenkruciánů a zednářů, která byla obohacena o permutační hrátky se slovy a historií. Tehdy jsem si uvědomoval, že hlavní podstata textu nejspíš nebude v samotném ději, ale v tom „prožít“ si psaní.
Byť by se po prvních dvou set stránkách čtení mohlo zdát, že si autor „honí ego“, neboť mnoho superlativů užitých v románu by se dalo nahradit za nám srozumitelná výraziva, nevěřil jsem tomu, že plán Eca by byl tak povrchní a prvoplánový. A obstát – vydržet, stálo opravdu za to. Jakmile si přivyknete na složitý způsob vyprávění a naučíte se oddělovat dějovou linku od linky vědomostní a konspirační (což je opravdu oříšek), dostane se Vám pohled na román v románu. První část, kdy se Vám Eco snaží namluvit, že čtete tajný spis, působí do určité míry opravdu záhadně. Neustálé narážky a ironizování zde dostávají notný prostor a kniha tím získává novou rovinu podtextu.
Druhá část se začíná měnit v určitou detektivní hru, kde se můžeme setkávat s odhalováním tajných zákoutí magických řádů a spolků. Autor však stále nic neuspěchává a kniha nemá tendenci svým rychlým spádem ukončit svou „životnost“. V tomto bodu jsem se přelomil z „Nedá se to číst, musí se to prožívat“ v „Sakra, jak to dopadne“. Děj dostává daleko větší důraz a autor nenechá v posledních chvílích knihy mysl čtenáře nezatíženou. Celý příběh potom končí nečekaně a zanechává po sobě hlubokou stopu a změť emocí.
Chápu, že ne každému sedne styl Ecova psaní, neboť na jeho řádky potřebujete opravdu trpělivost, nicméně věřím, že si své oblíbence ještě najde v mnohých řadách.
Druhá část: Pokus o vlastní interpretaci
Myslím si, že abychom pochopili a pochytili všechny narážky ve Foucaultově kyvadle, měli bychom si jej projít větu po větě. Na to samozřejmě není prostor a je to tak na desítky možná i stovky hodin přednášek, interpretace textu a podobně. Já si dovolím přidat alespoň (podle mého názoru) základní postřeh a zbytek zůstane na čtenáři – rozhodne-li se jej číst či pokud jej už nečetl.
Začal bych samotným názvem. Foucaultovo kyvadlo je zařízení umístěno v Pařížské konzervatoři. Pojmenování „Foucaultovo“ dostalo po fyzikovi – Foucaultovi a bylo po celá desetiletí symbolem cesty k racionalitě, symbolem příčiny a následku, symbolem akce/reakce. Samotný Eco ale kyvadlo v tomto směru ironizuje a používá jej nikoliv jako symbol racionality, ale jako symbol tajemství a cesty k Bohu.
Podobným způsobem Eco začíná převracet většinu významů v knize a vnáší tak na světlo světa nový pohled a možná i nový způsob interpretace.
Kyvadlo samotné se potom stává nástrojem smrti, jak jej známe z povídky Edgara Allana Poea. Nelze si nevšimnout určitých podobnostech i v tomto směru.
Závěr:
Foucaultovo kyvadlo je opravdu složité čtivo. (Alespoň pro mě.) Tenhle druh literatury bych nazval jako „vzdělávací román“, neboť v něm prakticky není stránka, kdy byste se něco nedozvěděli. Smekám před znalostmi autora knihy a byť byl začátek čtení opravdu náročný, věřím, že si jej přečtu ještě jednou.
