Článek
Pohovor, který vypadal slibně
Všechno začalo docela příjemně. Vedoucí kavárny se usmívala, nabízela mi cappuccino a ptala se, jaké mám zkušenosti. Povídaly jsme si o tom, že mám ráda kontakt s lidmi, že se nebojím práce za barem a že kávu opravdu miluju. Bylo to jedno z těch setkání, kdy cítíte, že by to mohlo klapnout. Atmosféra byla uvolněná, dokonce jsme se několikrát zasmály.
Pochválila mě za to, že působím sympaticky, že mám přirozený projev a že bych dobře zapadla do týmu. Dokonce řekla, že hledají právě někoho takového. V tu chvíli jsem si v duchu oddychla. Už jsem si představovala, jak tam ráno připravuju espresso a zdravím první zákazníky.
První trhlina
Po dvaceti minutách jsme se dostaly k pracovním podmínkám. Zeptala se mě, kolik bych si představovala. Řekla jsem, že kolem 200 korun čistého na hodinu, což mi přišlo naprosto férové vzhledem k tomu, že bych pracovala i o víkendech. Vedoucí se krátce zasmála a odpověděla, že takovou mzdu si u nich může dovolit „jen manažer“.
Snažila jsem se zachovat klid, tak jsem se zeptala, jaký je tedy běžný plat. Podívala se na mě, jako by se bála to říct nahlas, a nakonec prohodila číslo: 100 korun čstého na hodinu. Chvíli jsem si myslela, že to musí být vtip. Nebyl.
Nečekané ticho
Najednou se atmosféra změnila. Všechno to příjemné napětí a naděje, že jsem našla nové místo, se rozplynulo. V hlavě mi běžely myšlenky na to, jak dlouho bych tam vlastně musela být, abych si vydělala na jeden měsíc života. Měla jsem chuť se zeptat, jestli to myslí vážně, ale věděla jsem, že odpověď znám.
Cítila jsem zvláštní směs zklamání a trapnosti. Ne proto, že by mi někdo ublížil, ale proto, že jsem si zase připomněla, jak se u nás některé práce pořád podceňují. Jak se očekává úsměv, ochota a stoprocentní nasazení, ale odměna zůstává hluboko pod hranicí důstojnosti.
Okamžik rozhodnutí
Podívala jsem se na ni, poděkovala za kávu, vzala si kabelku a řekla, že si to rozmyslím. Když jsem vstávala, cítila jsem, jak se mi do těla vrací zvláštní pocit jistoty. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, že jsem se postavila za sebe. Ona se usmála a řekla, že kdybych změnila názor, dveře mám otevřené. Já jsem ale věděla, že už tam nikdy nevkročím.
Venku bylo chladno a na chvíli jsem se zastavila před výlohou. Viděla jsem odraz unavené ženy, která si prostě nechce nechat namluvit, že má dělat všechno pro pár korun. Nešla jsem domů zklamaná, spíš trochu svobodnější. Věděla jsem, že i kdybych si měla hledat práci déle, nikdy nechci ztratit ten pocit, že mám svou cenu.
