Čeho senioři ve stáří nejvíc litují. Skoro nikdy to nejsou peníze

Dříve nebo později přijde každý k jakémusi nehlučnému účtování se životem, jenže v mladších letech nás na něj nikdo nenaučí být připravený. Karl Pillemer, gerontolog z Cornellovy univerzity, věnoval několik let rozhovorům s více než dvanácti sty staršími obyvateli Spojených států, a nikdo z nich nepostavil na první místo svých výčitek to, že si nepřišel na větší peníze. Takový závěr se rozchází se vším, co nám každý den podsouvají billboardy a rozsvícené výklady. Trochu nás to vyvede z míry, vždyť převážnou část života jednáme úplně naopak, jako by se závěrečná bilance měla počítat v cifrách.

Ke stejnému poznání dospěla i Bronnie Ware, paliativní sestra z Austrálie, jež byla nablízku lidem v jejich závěrečných týdnech: ve finále nejde o majetek ani společenský status, nýbrž o lásku a blízké lidi. Vůbec nejhojněji se u jejích pacientů ozývalo jediné: přál bych si, abych měl dost odvahy žít svůj vlastní život místo toho, který mi předepsalo okolí. V té jediné větě se skrývá existence odžitá jen z poloviny, podle scénáře, který napsal někdo jiný. Jakmile se rozsáhlé dotazování zeptalo přímo starších lidí, co jim leží na srdci nejvíc, čtyřicet procent z nich uvedlo, že měli věnovat víc hodin rodině a kamarádům. Finance a kariéra se v podobných výpovědích ztrácejí někde vzadu, hluboko za tvářemi lidí, kteří jim něco znamenali.

Kupodivu nám v hlavě nejhlasitěji nedoznívají přešlapy, jichž jsme se dopustili, ale šance, které jsme nechali bez povšimnutí minout. Psycholog Tom Gilovich odhalil, že nejdéle nás hryže nikoli to, že jsme odbyli své závazky, nýbrž to, že jsme nedorostli do podoby, jakou jsme o sobě snili. Měli-li účastníci určit tu vůbec nejsilnější výčitku svého života, tři čtvrtiny z nich vybraly nesplněnou touhu, a nikoli zanedbanou povinnost. Nesplněný sen má totiž zákeřnou schopnost se nikdy docela nevytratit, jen tiše visí ve vzduchu jako dotaz, na nějž jsme se nikdy neodvážili nahlas odpovědět.

Daniel Pink, jemuž se v globálním sběru sešlo přes třiadvacet tisíc výčitek z více než sta zemí, narazil na obdobné schéma. Jak léta přibývají, jasně získávají navrch lítosti nad nevykonaným, a je jich přibližně dvojnásobek oproti těm, které se týkají našich činů. Kanadský poradce John Izzo, jenž zpovídal víc než dvě stovky osob, které jejich blízcí pasovali na moudré a spokojené, to vystihl úsečně: nehrozí nám ani tak smrt samotná jako spíš život, který jsme nikdy doopravdy nežili. Zrovna tyhle bílé skvrny, nevyzkoušené statečnosti a dveře, které jsme nechali zavřené, se postupem času promění v nejtěžší batoh, jaký si vůbec lze naložit. A co je na tom nejhorší, ten batoh nikomu nepřehodíme přes rameno ani ho neodložíme stranou, vlečeme si ho s sebou až do úplného konce.

Nejrozsáhlejší kategorií, jež se v Pinkově databázi vyrojila, byly výčitky kvůli vztahům, které se vytratily, a všechny se vejdou do jediné věty: měl jsem se ozvat. Nejde o pouta, jež se zlomila při bouřlivé výměně názorů, ale o ta, jež se nenápadně rozpustila v běžném spěchu, až po nich jednoho rána zůstalo jen ticho. Donekonečna si slibujeme, že vytočíme číslo někdy příští týden, že přece nehoří, jenže takový příští týden se dokáže protáhnout na celá léta.

Samota přitom už dávno nepředstavuje pouhý chmurný pocit. Světová zdravotnická organizace ji spojuje s každým šestým obyvatelem Země a dává ji do souvislosti s více než 871 tisíci úmrtími za rok, což odpovídá zhruba stovce každou hodinu. Společenská izolace zasahuje až jednoho ze tří lidí ve vyšším věku. Statistiky vyznívají odtažitě, jenže za každou z nich se skrývá docela konkrétní kuchyňský stůl, kde se k večeři prostírá jen jeden talíř namísto dvou. A vyplatí se na to vzpomenout pokaždé, když zase necháme telefon ležet s tím, že zavoláme jindy.

Nejdéle trvající bádání o štěstí na světě, harvardský projekt, který stejné lidi pozoruje přes osmdesát let, prokázal, že nejvěrohodnějším předznamenáním klidného a zdravého stáří není množství cholesterolu v padesátce, nýbrž to, jak je člověk spokojený se svými vztahy. Zní to téměř neuvěřitelně, ale pohoda, kterou máme mezi svými blízkými, se nakonec otiskne až do našich cév a kloubů. Ve chvíli, kdy jsou základní životní jistoty zajištěné, už další naspořené koruny životní spokojenost nijak zásadně nepozvednou. A samota umí organismu ublížit zhruba tak, jako kdyby člověk denně vykouřil půl krabičky cigaret. Připouštíme si to nejspíš méně ochotně než hodnoty cholesterolu, přestože jde možná o ještě zásadnější položku naší kondice.

Nepřekvapí proto, že hned druhá v pořadí mezi výčitkami umírajících mužů byla ta, že se příliš upracovali a unikly jim přitom roky dětství jejich potomků i blízkost jejich protějšku. Zaměstnání nám sice velkoryse splácí výdělkem, jenže hodiny, které do něj vléváme, nám zpátky nevrátí už nikdy. Ve zmíněném dotazování mezi staršími lidmi navíc bezmála čtyři z deseti želeli, že v zásadních okamžicích zůstali zticha, a srovnatelný počet toho, že vedl zbytečné spory s těmi, koho měl rád. Jako by se závěrečná bilance sčítala čistě z lidí, a vůbec ne z věcí.

Je doloženo, že lidem přináší víc radosti to, co zažijí, než to, co si koupí, a nezáleží přitom na tom, kolik daná položka stála. Prožitek se totiž ukládá do vzpomínek a postupem let nabývá na ceně, zatímco kouzlo pořízené věci pozvolna pohasíná. Z nově koupeného mobilu máme dobrou náladu sotva týden, kdežto o společném výletu vykládáme ještě po letech a pokaždé se u toho usmějeme. Vzpomínky nejde poškrábat ani vyhodit do koše, a navíc v nich obvykle vystupuje ještě někdo vedle nás.

Mezi nejčastějšími steskami starších lidí se navíc znovu a znovu vrací nedořešená minulost: chybějící odpuštění, nedotažené smíření a podstatné věty, které nikdy nezazněly nahlas. Vláčet v sobě dávnou křivdu je trochu jako někoho zavřít na zámek ve vlastním nitru a pak v té cele dobrovolně pobývat společně s ním. A patrně nejnečekanější ponaučení, jež si výzkumníci od svých nejstarších dotazovaných odnesli, zní, že štěstí je víc rozhodnutím než shodou náhod. Snad právě proto se ti, kdo žili naplno, nakonec tváří v tvář smrti tolik neděsili.

Povzbudivé je, že ani jedna z těch výčitek není ortelem, spíš jakousi pozvánkou. Z těch, s nimiž John Izzo hovořil, pociťovala před závěrem života strach jen nepatrná část, protože svůj čas zasvětili tomu, na čem skutečně sešlo. A potěšující je rovněž zjištění, že podle čísel se obyvatelé Spojených států nad šedesát let řadí k vůbec nejšťastnější věkové kategorii. Pozdní léta tudíž ani zdaleka nemusí být časem trpkého účtování, klidně mohou být naopak nejvyrovnanějším úsekem celé pouti.

A přitom se celý ten návod skládá z maličkostí. Zatelefonovat kamarádovi, na kterého dlouho nezbyl čas, položit při rozhovoru telefon z ruky, pozdravit se se sousedem nebo zapadnout do nějakého společenství, právě tohle odborníci radí jako obranu před samotou. A nevyčkávejte na dokonalou chvíli ani na vlnu nadšení, ta zpravidla nedorazí, takže nejrozumnější je do toho prostě jít a nedat se zbrzdit obavou z toho, co si pomyslí ostatní. Postačí jediný hovor, jediná nedokončená omluva konečně dořečená, jediná sobota věnovaná člověku namísto monitoru. Vždyť to, po čem budeme na samém konci toužit nejvíc, si můžeme začít dopřávat klidně už dnes. A rozhodně to nebude bankovní výpis.

Zdroje

https://www.dailygood.org/story/188/top-five-regrets-of-the-dying-bronnie-ware/

https://legacyproject.human.cornell.edu/

https://news.cornell.edu/stories/2018/05/woulda-coulda-shoulda-haunting-regret-failing-our-ideal-selves

https://www.themortalatheist.com/blog/the-five-secrets-john-izzo

https://behavioralscientist.org/what-is-the-power-of-regret-a-conversation-with-daniel-pink/

https://news.harvard.edu/gazette/story/2023/02/work-out-daily-ok-but-how-socially-fit-are-you/

https://www.who.int/news/item/30-06-2025-social-connection-linked-to-improved-heath-and-reduced-risk-of-early-death

https://www.newsweek.com/older-americans-share-biggest-life-regrets-1972853

https://news.utexas.edu/2020/03/09/spending-on-experiences-versus-possessions-advances-more-immediate-happiness/