Článek
Co vlastně lidé chtějí
Třípokojový byt v Praze. Nejlépe v širším centru, s dobrou dostupností metra. Nový nebo zrekonstruovaný. Za cenu, která nepřesáhne třetinu příjmu mladé rodiny.
To zní rozumně. Problém je, že to není reálné. Nikde na světě v atraktivním velkoměstě nekoupíte nový byt v centru za pár průměrných platů. V Mnichově ne, v Amsterdamu ne, ve Vídni ne. Proč by to mělo jít zrovna v Praze?
Praha je hlavní město jedné z nejstabilnějších ekonomik v regionu. Míří sem zahraniční firmy, lidi z celé republiky, imigranti za prací. Poptávka roste, místo je omezené. Ceny rostou. To není spiknutí, to je základní ekonomika.
Generace rodičů to měla jinak
Často slýchám argument, že naši rodiče si v našem věku byt dovolit mohli. Je to pravda, ale kontext byl úplně jiný.
Rodiče kupovali byty v privatizaci za zlomek tržní ceny. Nebo dostali družstevní byt přidělený. Trh s nemovitostmi prakticky neexistoval. Srovnávat jejich situaci s dneškem je jako srovnávat jízdenku na vlak z roku 1985 s dnešní cenou a divit se, že je dražší.
Navíc, jaké byty to byly? Paneláky na sídlištích, které dnes mladí odmítají. Malé výměry, nízký standard. Dnes chceme vinylové podlahy, francouzská okna a rekuperaci. To všechno něco stojí.
Kompromisy, o kterých nikdo nechce slyšet
Byty existují. Jen ne tam a ne takové, jaké si lidé představují.
Na okrajích měst se dá bydlet výrazně levněji. V menších městech ještě levněji. Starší byty k rekonstrukci jsou dostupnější než novostavby. Nájem místo vlastnictví dává často větší finanční smysl.
Ale to nikdo nechce slyšet. Všichni chtějí vlastnit. Všichni chtějí v Praze nebo v Brně. Všichni chtějí nové. A pak se diví, že na to nemají.
Nedosáhnu na hypotéku, ale na jakou?
Často slyším, že mladí lidé na hypotéku nedosáhnou. Když se ale zeptám na detaily, zjistím, že člověk chce bydlet sám v 2+kk v centru Brna nebo Prahy. To není realistický plán, to je přání.
Dva lidé s běžnými příjmy, kteří si vezmou hypotéku na 1+1 nebo 2+kk v okresním městě nebo na okraji středně velkého města, ti na hypotéku většinou dosáhnou. Není to luxus, ale je to start. Je to základ, na kterém se dá stavět.
Jenže to se nepočítá. To není dost dobré. Lidé chtějí hned to, co měli jejich rodiče po dvaceti letech práce a splácení. Chtějí bydlet sami, i když jejich prarodiče sdíleli byt s příbuznými. Chtějí centrum, i když většina lidí vždycky bydlela na periferii.
Hypotéky jsou dostupné. Jen ne na to, co si lidé představují.
Neříkám, že je to snadné. Říkám, že řešení existují, jen vyžadují ústupky. A spousta lidí ty ústupky odmítá udělat a raději nadává na systém.
Srovnání se zahraničím
Češi mají jednu z nejvyšších měr vlastnického bydlení v Evropě. Skoro osmdesát procent lidí bydlí ve vlastním. V Německu je to sotva polovina, v Rakousku podobně.
V západní Evropě je běžné bydlet celý život v nájmu. Nikomu to nepřipadá jako tragédie nebo selhání. U nás je nájem vnímán jako něco přechodného, méněcenného. Jako by člověk bez vlastního bytu nebyl plnohodnotný dospělý.
Možná je problém i v téhle mentalitě. V přesvědčení, že každý musí vlastnit nemovitost, nejlépe co nejdřív, nejlépe v nejatraktivnější lokalitě.
Politici to nevyřeší
Stát může udělat něco pro zjednodušení výstavby. Může stavět sociální bydlení pro ty, kdo si opravdu nemohou dovolit nic. Ale stát nevyrobí levné byty v centru Prahy pro střední třídu. To není v jeho moci.
Kdo čeká, že přijde nějaká vláda a zařídí dostupné bydlení pro všechny, bude čekat dlouho. Trh je globální, kapitál teče tam, kde je výnos. Žádné lokální opatření to zásadně nezmění.
Možná je chyba i na naší straně
Nechci znít povýšeně. Vím, že spousta lidí má reálný problém. Že ne každý si může dovolit kompromisy. Že existují situace, kdy člověk dělá všechno správně a stejně to nestačí.
Ale zároveň vidím kolem sebe lidi, kteří odmítají bydlet za Prahou, protože to je „konec světa“. Kteří nechtějí starší byt, protože by ho museli renovovat. Kteří berou jako osobní urážku, že si v třiceti nemohou koupit to, co jejich rodiče dostali od státu v privatizaci.
Možná je součástí problému i naše očekávání. Možná bychom měli přestat čekat, že nám někdo vyřeší bydlení, a začít přemýšlet, co můžeme udělat sami. I když to znamená přijmout, že ideál není vždycky dosažitelný.
Ceny bytů jsou vysoké. Ale možná nejsou tak absurdní, jak se nám zdá. Možná jsme jen zapomněli, že bydlení v atraktivní lokalitě bylo vždycky privilegium, ne samozřejmost.
Zdroje
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-b2b-neni-kde-bydlet-nebudeme-rodit-mladi-protestuji-proti-bytove-krizi-287054
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-bytova-krize-prvni-republika-274909
https://www.denik.cz/ekonomika/cesko-stavby-bydleni-stavebni-zakon-ceny-bytu-najemne-socialni-davky.html
https://tv.idnes.cz/technika/bytova-krize-pred-100-lety.V260127_143222_idnestv_vov
https://www.remaxalfa.cz/vlastnicke-bydleni/
