Článek
První prosba na chodbě
Vzpomínám si, jak jsme se poprvé potkali. Seděl na schodech a odpočíval, protože ho bolela noha. Poprosil mě, jestli bych mu cestou dolů nemohla koupit pár věcí. Bylo mi jasné, že to nezvládne, tak jsem přikývla bez dlouhého rozmýšlení. Tehdy jsem netušila, že to bude začátek něčeho, co se stane součástí mého běžného týdne.
Zpočátku šlo o drobnosti. Mléko, rohlíky, čaj. Po pár dnech přidával i léky, protože se mu špatně chodilo do lékárny. Nebylo to nic, co by mě obtěžovalo. Byl slušný, nikdy ne naléhavý a vždy se omlouval, že s tím zdržuje. Já jsem to ale brala jako úplně běžnou pomoc mezi lidmi, kteří sdílí jeden dům.
Zvyk, který přerostl v jistotu
Postupně jsem u něj začala zvonit sama, ještě než mě o něco poprosil. Už jsem věděla, co bude potřebovat, a časem jsem si všimla, že mu to skutečně ulevuje. Byl rád, že si s ním někdo občas prohodí pár vět, i když jen mezi dveřmi. Nechtěl se mi otevírat víc, držel si svůj prostor, ale i tak jsme vytvořili jakési tiché porozumění.
Když jsem z práce chodívala pozdě, nechal mi na dveřích lístek, zda bych mu mohla přinést několik věcí druhý den. Nebyl dotěrný. Spíš opatrný, jako by měl strach, že mě unaví nebo otráví. Nikdy jsem se tak necítila.
Rozhovor, který mi utkvěl v hlavě
Jednoho odpoledne mě pozval dál, protože se mu udělalo špatně a potřeboval chvíli sedět. Udělala jsem mu čaj a posadila se na kraj židle. Mluvil trochu jinak než obvykle. Řekl, že žije úplně sám a že za poslední roky zjistil, že už nikoho nemá. Dlouho se odmlčel a já čekala, o co půjde.
Pak klidně řekl, že má stavební spoření, které už nepotřebuje. Oznámil mi, že ho přepsal na mě. Nechápala jsem to. Myslela jsem, že je to jen řečnický obrat, nějaký způsob, jak vyjádřit vděčnost. On ale pokračoval. Vysvětlil mi, že se dlouho rozhodoval, komu to dát, a že jsem pro něj byla jediný člověk, který s ním jednal normálně, bez soucitu nebo odstupu. Nevěděla jsem, co říct. Zmohla jsem se jen na to, že jsem se ho zeptala, jestli to myslí vážně. Přikývl.
Co se mi od té chvíle honí hlavou
Celé týdny jsem nad tím přemýšlela. Nešlo o částku, ale o to gesto. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že svět někdy dělí lidi na ty, kteří mají kolem sebe blízké, a na ty, kteří žijí úplně potichu a neviditelně. A že někdy stačí docela málo, aby ten tichý svět někomu nepřipadal prázdný.
