Článek
Levná radost ještě na letišti
Když jsem kupovala letenky, měla jsem dobrý pocit. Krátký let, žádné přestupy, cena 1 200 Kč za dvě osoby mi přišla skoro směšně nízká. Říkala jsem si, že za necelé dvě hodiny to vydržíme bez komfortu. Dcera byla zdravá, těšila se, všechno vypadalo jednoduše. Na letišti žádné drama, letadlo plné rodin, žádná nervozita. V hlavě jsem měla jen to, že jsme ušetřily a peníze se budou hodit jinde.
První signály, které jsem přehlédla
Už při nástupu mi došlo, že tohle nebude běžný let. Minimum prostoru, žádné kapsy na sedadlech, žádný leták, žádné slovo od posádky navíc. Přesto jsem to odbyla mávnutím ruky. Říkala jsem si, že je to daň za cenu. Dcera se vrtěla, bylo jí teplo, chtěla pít. Vzala jsem to na sebe, že jsem jí pití nedala víc už předem.
Když dítě ztratí vědomí
Asi po hodině letu dcera najednou zbledla. Nejdřív si jen položila hlavu, pak se sesunula. Neodpovídala, oči zavřené, tělo ochablé. Začala jsem křičet. Ne hystericky, ale s tím strachem, který pozná každý rodič ve vteřině, kdy něco není v pořádku. Lidi kolem se zvedli dřív než posádka. Někdo mi podal kapesníky, jiný volal dopředu.
Reakce, která mě šokovala
Když konečně přišla letuška, čekala jsem pomoc. Vodu, cukr, aspoň snahu. Místo toho se zeptala, jestli má dcera zdravotní problém. Řekla jsem, že ne, že je jen slabá a potřebuje napít. Odpověď byla, že voda se prodává a že servis momentálně neprobíhá. V tu chvíli mi došlo, že tady nikdo neřeší dítě v ohrožení. Nešlo o pravidla, šlo o přístup. Voda nakonec přišla od cizí ženy ze sedadla o pár řad dál.
Zbytek letu byl peklo. Držela jsem dceru, hlídala dech, počítala minuty. Posádka už se neukázala. Nikdo se neptal, jestli je v pořádku. Když jsme přistáli, byla jsem vyčerpaná a vzteklá. Ne na sebe, ale na to, že jsem považovala cenu za hlavní kritérium. Že jsem uvěřila, že základní lidskost je samozřejmost.
Přistání bez úlevy
Po vystoupení z letadla nikdo nic neřešil. Žádný zájem, žádná nabídka pomoci. Jako by se nic nestalo. Dcera se postupně probrala, ale strach ve mně zůstal. Ten let neskončil přistáním. Zůstal se mnou ještě dlouho potom.
Od té doby si pamatuji jeden konkrétní obraz. Plastový kelímek s vodou v rukou cizí ženy, zatímco uniforma stála opodál a čekala na další prodej. Ten obraz mi pokaždé připomene, že některé věci se prostě nevyplatí kupovat podle ceny.
