Článek
Večer, který měl být klidným posezením
S Marcelou jsme se domluvily, že po práci zajdeme někam na víno. Neměly jsme hlad, spíš chuť si odpočinout a popovídat. Nová restaurace v centru nám přišla jako ideální volba. Menu bylo pestré, ale ani jedna z nás nechtěla velký chod. Stačil nám předkrm, aby bylo k čemu popíjet prosecco.
Já si vybrala carpaccio z červené řepy, Marcela bruschettu. Objednaly jsme ještě dvě skleničky vína a těšily se, že si v klidu sedneme. Jenže když číšník zapisoval objednávku, povytáhl obočí a s ironickým úsměvem poznamenal, že předkrm se jí spíš jako začátek a že takhle je to trochu zvláštní.
Nevhodná poznámka
Bylo mi trapně. Není přece jeho věc, jestli chceme jen lehké jídlo. Marcela se snažila zasmát, ale já cítila, že mě to urazilo. Seděly jsme u stolu jako dvě školačky, které někdo napomenul, že dělají něco špatně. Přitom jsme se jen chtěly dobře pobavit a neměly jsme chuť na těžká jídla.
Číšník nám předkrmy přinesl a dál se tvářil nadřazeně. Občas po nás pokukoval, jako by čekal, že si ještě něco doobjednáme. Ale my jsme si večer užívaly po svém. Víno chutnalo skvěle, jídlo bylo lehké a přesně takové, jaké jsme potřebovaly.
Když přišlo na placení
Když jsme dojedly, zavolaly jsme si účet. Číšník položil účtenku na stůl a evidentně se ani nesnažil skrývat, že je částka směšně nízká. V jeho pohledu bylo cosi pohrdavého, jako by nám dával najevo, že nejsme dost dobré zákaznice.
Podívaly jsme se na sebe s Marcelou a beze slov se shodly. Každá jsme položila na stůl stokorunu jako spropitné. Dvě stě korun navíc na útratu, která nebyla ani tisícová, působilo jako gesto, se kterým nepočítal.
Najednou změnil tón
Číšník na chvíli ztuhl. Viděla jsem, jak rychle přepočítává peníze a pak na nás zůstal hledět s otevřenou pusou. Ještě před chvílí se vysmíval, že si dáváme jen předkrm, a teď dostal dýško, které by mu nezanechali ani hosté s drahou večeří. Najednou se začal usmívat, přát nám hezký večer a děkovat.
Odcházely jsme s úsměvem
Vyšly jsme ven a obě jsme se rozesmály. Věděly jsme, že jsme mu právě ukázaly, jak je krátkozraké soudit lidi podle toho, co si objednají. Člověk nikdy netuší, co má druhý v plánu, ani jakou stopu po sobě nakonec nechá.
A já si uvědomila, že největší radost mi ten večer neudělalo víno ani jídlo, ale ten pohled číšníka, který ztratil řeč, když jsme mu položily dýško na stůl.
