Článek
Když jsem vybírala dárek
Už na podzim jsem měla jasno. Ne hmotnou věc, ne další košili ani elektroniku. Chtěla jsem čas. Jen my dva, bez práce, bez rodiny, bez každodenních povinností. Vybrala jsem víkendový pobyt v horách, hezký hotel, wellness, večeře při svíčkách. Přišlo mi to jako ideální dárek po letech, kdy jsme spolu byli spíš spolubydlící než partneři.
Objednávku jsem platila ze svého, potají, s pocitem, že dělám něco správně. Těšila jsem se na to, jak mu to podám pod stromečkem. V hlavě jsem si představovala jeho reakci, úsměv, možná i překvapení. Doufala jsem, že to bude začátek něčeho lepšího.
Reakce pod stromečkem
Když balíček otevřel, poděkoval. Usmál se, ale ne tak, jak jsem čekala. Bylo to zdvořilé, rychlé, bez jiskry. Řekl, že je to hezký nápad. Nic víc. Přeskočil k dalším dárkům, k jídlu, k televizi. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to jen neumí dávat emoce najevo.
Další týdny o pobytu nemluvil. Když jsem se zmínila o termínu, odpovídal neurčitě. Prý uvidíme podle práce. Prý se domluvíme. Vnitřně mě to znervózňovalo, ale pořád jsem hledala omluvy. Nechtěla jsem být ta, co tlačí.
Zjištění, které mě uzemnilo
Pravda vyšla najevo úplnou náhodou. Seděla jsem doma a volala mi kamarádka. Mezi řečí se zmínila, že potkala mého manžela na benzince. Prý byl nadšený, že jede na víkend pryč. Ne se mnou. S jeho matkou.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Pak mi to začalo docházet. Termín, neurčité odpovědi, jeho klid. Všechno zapadlo. Zavolala jsem mu. Nezvedal. Napsala jsem zprávu. Odpověď přišla až večer.
Jak mi to vysvětlil
Neomlouval se. Neřekl, že udělal chybu. Napsal mi, že to pochopil špatně. Že pobyt byl pro dva, ne nutně pro nás dva. Že s jeho matkou je větší zábava, že si rozumí a že si aspoň odpočine. Prý bych tam stejně byla nespokojená.
Seděla jsem na gauči a četla to pořád dokola. Nešlo jen o ten víkend. Šlo o to, jak samozřejmě mě vymazal z něčeho, co jsem mu dala. Jak lehce mě nahradil. Jak jistý si byl tím, že to mám přijmout.
Co tím vlastně řekl
Došlo mi, že tohle nebyl první moment, kdy jsem byla až na druhém místě. Jen první, který byl tak okatý. Vždycky tu byla jeho matka, její názory, její potřeby. Já jsem byla ta rozumná, ta chápající, ta, co ustoupí.
Tentokrát už to ale nešlo. Nešlo to přejít, zlehčit ani vysvětlit. Ten pobyt se stal symbolem. Nezájmu, pohodlnosti, a hlavně toho, že v jeho životě nemám pozici, kterou jsem si myslela.
