Článek
Jen symbolická stovka
Můj vnuk je už dospělý, má práci a vlastní život. Přesto mám pořád potřebu mu něco dát, když má narozeniny. Tentokrát jsem ale měla těsno. Důchod mi sotva vystačí na jídlo a léky, takže jsem v obálce měla jen stovku. Bylo mi to hloupé, ale řekla jsem si, že nejde o peníze, spíš o to gesto. Přišel, dali jsme si kávu, popřála jsem mu a podala obálku. Usmál se a řekl, že to přece nemám dělat, ale viděla jsem, že ho to potěšilo.
Týden ticha
Pak uběhl týden. Žádné zprávy, žádný telefonát, nic. Nepřemýšlela jsem nad tím. Věděla jsem, že má plno práce a starostí. Já si mezitím počítala drobné, jestli vyjdu do další výplaty. Byly to dny jako každý jiný, tiché a obyčejné.
Když zazvonil
Jedno odpoledne někdo zaklepal. Stál tam on, s taškou přes rameno a úsměvem, který jsem dlouho neviděla. Řekl jen, že má chvíli času a chtěl se zastavit. Posadila jsem ho, uvařila mu čaj, a on vytáhl z kapsy obálku. Položil ji přede mě a řekl, že teď je řada na něm. Myslela jsem, že si dělá legraci. Ale v obálce byly peníze, celkem dvacet tisíc korun.
Nešlo mi to do hlavy
Ptala jsem se ho, jestli se nezbláznil. Usmál se a řekl, že dostal první výplatu a chtěl mi něco vrátit. Prý si vzpomněl, jak jsem mu vždycky dávala drobné, i když jsem sama skoro nic neměla. „Tohle není o penězích,“ řekl, „jen chci, abys věděla, že si toho pamatuju.“ Seděla jsem tiše a brečela. On se smál a říkal, že jsem to čekala přesně takhle.
Ticho po jeho odchodu
Když odešel, dlouho jsem seděla v kuchyni a zírala na tu obálku. Ani ne kvůli částce, i když takové peníze jsem pohromadě neviděla snad roky. Spíš proto, že jsem si uvědomila, že to dítě, které jsem kdysi vedla za ruku, ze mě má pořád kus v sobě.
Od té chvíle mám obálku schovanou v šuplíku. Ne pro ty peníze, ale jako připomínku, že i obyčejná stovka může být začátkem něčeho velkého.
