Článek
Jak jsem se to dozvěděla
Paní Burešová to řekla mezi řečí. Jako by to byla informace o počasí. A já jsem stála na chodbě a nevěděla, co odpovědět.
Potkaly jsme se u výtahu. Ona s nákupem, já s klíči v ruce. Normální úterý, normální den.
„Tak co, už jste viděla to děťátko?“ zeptala se.
Dívala jsem se na ni a nechápala.
„Jaké děťátko?“
„No přece od vaší dcery. Ta holčička, co si vzali. Viděla jsem fotky na internetu. Taková roztomilá.“
Stála jsem. Klíče v ruce. Nákupní taška u nohou.
„Já… nevěděla jsem.“
Paní Burešová se zarazila. Pochopila, že řekla něco, co neměla.
„Ježíši, promiňte. Já myslela, že víte. Vždyť to tam dala veřejně, celý příběh, jak si ji přivezli z–“
„Já tam nejsem,“ přerušila jsem ji. „Na tom internetu.“
Ticho. Trapné, husté ticho.
„No, to je mi líto. Já nevěděla. Myslela jsem…“ nedořekla. Zmáčkla tlačítko výtahu a zmizela.
Zůstala jsem na chodbě. Sama. S informací, která mi změnila všechno.
U stolu
Nevím, jak dlouho jsem seděla v kuchyni. Hodinu, možná dvě. Dívala jsem se z okna a přemýšlela.
Dcera má dítě. Adoptované dítě. Holčičku.
A já jsem se to dozvěděla od sousedky.
Ne od ní. Ne z telefonu, ne při návštěvě, ne z dopisu. Od cizí ženy u výtahu, která to viděla na internetu.
Proč mi to neřekla?
Ta otázka se mi honila hlavou pořád dokola. Proč? Co jsem udělala? Co jsem řekla? Kdy jsem ji ztratila tak moc, že mi neřekne něco takového?
Patnáct let
Dceři je třicet osm. Patnáct let se snažili s manželem o dítě. Patnáct let doktorů, vyšetření, léčby, naděje a zklamání.
Věděla jsem to všechno. Jezdila jsem s ní na některá vyšetření. Držela jsem ji za ruku, když plakala. Říkala jsem jí, že to vyjde, že to musí vyjít.
Nevyšlo to.
Před třemi lety mi řekla, že to vzdávají. Že už nemůže. Že to ničí jejich manželství a ona už nechce. Přikývla jsem. Co jiného dělat? Je to její tělo, její život, její rozhodnutí.
Nikdy nezmínila adopci. Ani jednou. A já se neptala. Možná jsem měla.
Telefon
Tři dny jsem jí nevolala. Nevěděla jsem, co říct. Jak začít ten rozhovor?
„Slyšela jsem od sousedky, že máš dítě“? „Proč jsi mi to neřekla“? „Jsem babička a nevěděla jsem to“?
Všechno znělo špatně. Všechno znělo jako výčitka.
Třetí den zavolala ona.
„Mami, jak se máš?“
„Dobře. A ty?“
Normální rozhovor. Počasí, práce, co je nového. Čekala jsem, že něco řekne. Že zmíní holčičku, adopci, cokoli.
Nezmínila.
Mluvily jsme deset minut o ničem. Pak se rozloučila a zavěsila.
Seděla jsem s telefonem v ruce a plakala.
Co jsem řekla
Přemýšlela jsem, jestli jsem něco řekla. Někdy dřív. Něco o adopci, o cizích dětech, o tom, že to není to samé.
A vzpomněla jsem si.
Před lety, když ještě zkoušeli, se mě zeptala, co bych si myslela o adopci. Jen tak, mezi řečí. U kávy.
Řekla jsem: „To je na vás. Ale vlastní dítě je přece jen vlastní.“
Vlastní dítě je přece jen vlastní.
Pamatuju si, jak to řekla, přikývla a změnila téma. Nic nenamítala. Nic neřekla.
Teď vím proč.
