Článek
Když člověk začne stárnout
Nikdy jsem si nemyslela, že budu patřit k těm, o kterých mladí říkají, že jsou přecitlivělí. Jenže tělo se mění, i když nechcete. Bolí vás klouby, špatně spíte, žaludek reaguje na jídlo, které vám dřív nevadilo. Každý den se probouzím s jinou bolestí. Někdy v zádech, jindy v koleni. Lékaři mi vysvětlili, že se s tím nedá nic moc dělat, že je to věkem. A tak se člověk snaží prostě fungovat.
Jenže fungovat v mém věku znamená žít s hrstí prášků. Na tlak, na srdce, na cholesterol, na žaludek. Každý lék má svůj doplatek, který by mladého ani nenapadl. Dřív jsem nad tím mávla rukou, ale teď, když jdu do lékárny, často tam nechám polovinu důchodu.
Nechápavý pohled
Dcera mě jednou doprovodila k lékaři, protože jsem se necítila dobře. Seděla v čekárně, koukala kolem sebe a pošeptala mi, že je tu samý starý člověk, který si určitě jen přišel postěžovat. Zasmála jsem se, ale uvnitř mě to píchlo. Chtěla jsem jí něco říct, ale věděla jsem, že by to nemělo smysl. Mladí to prostě nevidí. Myslí si, že když oni zvládají všechno, tak mohou i ostatní.
Když jsme pak šly do lékárny, rozhodla jsem se, že to nechám mluvit za sebe. Farmaceutka začala vyskládávat krabičky, počítat částky a já jí podávala kartu. Dcera zvedla obočí, když slyšela sumu. Skoro dva tisíce korun. To byl jen běžný měsíční nákup léků.
Ticho místo výmluv
Cestou domů bylo ticho. Dcera se na mě občas podívala, ale nic neřekla. Doma se mě zeptala, jestli to takhle bývá pokaždé. Jen jsem přikývla a ukázala jí zásuvku plnou účtenek z lékáren. Vzala si je a chvíli je v tichosti pročítala. Pak řekla jen „mami, já jsem to fakt nevěděla“.
Tehdy jsem poprvé viděla, že jí došlo, jak to je. Že to není o tom, že bych si vymýšlela. Že bych chtěla, aby mě někdo litoval. Jen se snažím žít tak, aby se mi aspoň trochu ulevilo.
Otevřené oči
Od té doby se její tón změnil. Když mě bolí nohy, nabídne se, že zajde na nákup. Když jdeme po ulici, zpomalí. Někdy mi přinese čaj a řekne, že si mám odpočinout. Možná to vypadá jako maličkosti, ale pro mě to znamená víc, než by si myslela.
Nešlo mi o to ji poučovat. Chtěla jsem jen, aby se podívala pravdě do očí. A když teď občas slyším, jak říká svým kamarádkám, že stáří není žádná legrace, vím, že to pochopila. A to je pro mě ten největší lék ze všech.
