Dcera mi dala klíče, abych jí zalévala kytky. Když jsem byt odemkla, řekla jsem, že už tam nevkročím

Brala jsem to jako běžnou laskavost. Dcera pracuje hodně, málo kdy má čas a já jsem byla ráda, že jí můžu pomoct. V bytě jsem byla už několikrát. Vždycky působil normálně, možná trochu chaoticky, ale nic, co by stálo za řeč. O to víc jsem byla v klidu, když jsem šla poprvé zalévat květiny sama.

Klíče jsem si strčila do kapsy a těšila se, že to budu mít rychle hotové. Ani mě nenapadlo, že ten den skončí úplně jinak, než začal.

Jakmile jsem otevřela dveře, udeřil mě zápach. Ne slabý, ne neurčitý. Silný, zatuchlý, těžký. Něco mezi zkaženým jídlem, vlhkostí a starým odpadem. Na vteřinu jsem si myslela, že je někde otevřené okno ze sklepa nebo že se něco rozlilo v chodbě domu. Zavřela jsem za sebou a bylo to ještě horší.

Vzduch byl doslova hustý. Musela jsem si zakrýt ústa rukou. V předsíni ležely hromady věcí. Tašky, oblečení, krabice, prázdné lahve. Cestička sotva na projití. Byt, který jsem znala, byl pryč.

Když jsem otevřela dveře do kuchyně, udělalo se mi zle. Na lince stály talíře se zbytky jídla, některé zjevně týdny staré. Na mase se hýbaly larvy. Dřez byl plný černé vody, v ní plavaly zbytky jídla a cosi, co jsem raději nerozpoznávala. Lednice byla pootevřená a z ní se linul zápach, který mě donutil couvnout.

Na podlaze se válely obaly, plesnivé pečivo a cosi, co vypadalo jako zbytky po hlodavcích. Tehdy jsem si všimla drobných černých bobků v rozích místnosti. Došlo mi, že to nejsou drobky.

Říkala jsem si, že zaliju květiny a půjdu pryč. Jenže květiny byly v ložnici. Otevřela jsem dveře a měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. Postel byla pokrytá špinavým prádlem, flekatými dekami a hromadou oblečení. Na prostěradle byly zaschlé skvrny, jejich původ jsem si nechtěla ani domýšlet.

V rohu místnosti stála miska s něčím, co kdysi mohlo být jídlo. Byla plná plísně. Vedle ní se po podlaze pohyboval šváb. Jeden, pak další. V tu chvíli jsem věděla, že tohle není jen nepořádek. Tohle je místo, kde se žít nedá.

Zalévat květiny jsem už nezvládla. Otočila jsem se, vyšla ven a musela si sednout na schody na chodbě. Bylo mi na zvracení, třásly se mi ruce a v hlavě jsem měla jediné. Jak dlouho takhle žije a proč jsem si toho nikdy nevšimla.

Cítila jsem vztek, ale hlavně strach. Ten byt nebyl jen špinavý. Byl nebezpečný. Zdravotně, psychicky, lidsky. Došlo mi, že kdybych tam zůstala o minutu déle, skončila bych s panickou reakcí.

Když jsem večer vracela klíče, řekla jsem jí, že do toho bytu už nepůjdu. Nezjemňovala jsem to, nelhala jsem. Řekla jsem jí, že to, co jsem tam viděla, mě znechutilo a vyděsilo zároveň. Že takhle žít nemůže a že já už to znovu vidět nechci.

Ne proto, že bych ji neměla ráda. Právě proto. Ten byt pro mě přestal být místem s květinami. Stal se symbolem něčeho, co se vymklo kontrole. A já jsem pochopila, že někdy je potřeba říct jasné ne, jinak se člověk stane součástí problému, který už dávno přerostl zalévání květin.

Obrázky

„kitchen mess“ by lomoa is licensed under CC BY 2.0.

„Set of Keys“ by Images_of_Money is licensed under CC BY 2.0.