Článek
Jak jsem se do domova dostala
Do domova pro seniory jsem nešla z rozmaru. Zdraví už mi nesloužilo jako dřív, byt byl velký a náročný na údržbu a já si začala uvědomovat, že sama to nezvládnu. Dcera se nabídla, že vše zařídí. Řekla mi, že obešla několik zařízení, porovnala ceny a našla nejlevnější variantu, která je prý přitom slušná. Ulevilo se mi. Neměla jsem sílu ani chuť cokoliv ověřovat. Brala jsem to jako pomoc od vlastního dítěte.
Každý měsíc jsem jí posílala částku, kterou mi řekla. Tvrdila, že je v ní zahrnuto ubytování, strava i základní péče. Nepřišlo mi to málo, ale říkala jsem si, že dnešní doba je drahá a že domovy pro seniory také nejsou levné. Navíc jsem měla pocit, že dceři dlužím klid. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti otázkami.
První pochybnosti
Zlom přišel nenápadně. V domově jsem se dala do řeči s jednou paní, která měla podobný pokoj jako já a byla tu kratší dobu. Bavily jsme se o penězích úplně obyčejně, bez podezření. Když mi řekla, kolik platí, zarazilo mě to. Její částka byla citelně nižší než ta moje. Nejprve jsem si myslela, že má nějakou slevu nebo jiný typ smlouvy. Jenže čím víc jsme si povídaly, tím víc mi to nesedělo.
Začala jsem si všímat i dalších drobností. Na nástěnce visel ceník služeb. Nebyl úplně podrobný, ale základní částka tam uvedená byla nižší, než kolik jsem dlouhodobě platila. V hlavě se mi objevila nepříjemná otázka, kterou jsem se snažila zahnat. Pořád jsem si opakovala, že vlastní dcera by mě přece neokradla.
Zjištění, které bolelo víc než nemoc
Jedno odpoledne jsem sebrala odvahu a zašla přímo do kanceláře domova. Požádala jsem o vysvětlení plateb a chtěla vidět rozpis. Pracovnice byla ochotná a vše mi klidně ukázala. V tu chvíli mi bylo, jako by se se mnou zatočila místnost. Částka, kterou domov skutečně dostával, byla výrazně nižší. Rozdíl nebyl malý a rozhodně nešlo o pár korun.
Seděla jsem tam a dívala se na papíry, které mluvily jasně. Všechny peníze jsem posílala dceři. Domov dostával jen to, co mu ona přeposlala. Zbytek si nechávala. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Neplakala jsem. Byla jsem spíš prázdná.
Konfrontace bez vítěze
Když jsem se dcery zeptala, nejdřív zapírala. Tvrdila, že jde o poplatky navíc, o administrativu, o věci, které mi prý nechtěla komplikovat. Když jsem jí ukázala, že vím přesná čísla, zlomila se. Řekla, že peníze potřebovala. Že toho má hodně, že jí nikdo nepomáhá a že si myslela, že si toho nevšimnu.
V tu chvíli jsem necítila vztek. Spíš hluboké zklamání. Nešlo jen o peníze. Šlo o to, že zneužila mou důvěru a mou slabost. Byla jsem odkázaná na její pomoc a ona toho využila. To je pocit, který se popisuje těžko.
