Článek
Jak to celé začalo
Dcera má plnou moc, aby důchod chodil k ní na účet. Beru to jako samozřejmou pomoc. Tentokrát ale nepřišla v obvyklý den. Myslela jsem, že se zdržela v práci, a tak jsem čekala o trochu déle. Jenže celý večer jsem čekala na zvonění telefonu, které nepřišlo. Druhý den jsem byla nervózní a třetí už jsem počítala drobné v peněžence, abych si koupila aspoň pečivo.
Nečekané vysvětlení
Když se konečně objevila, tvářila se, jako by se nic nestalo. Podala mi obálku, sedla si ke stolu a zívla, jako by to byl obyčejný den. Zeptala jsem se, proč to trvalo tak dlouho. Připravila jsem se na to, že mi řekne, že autobus nejel nebo že měla moc práce. Jenže ona se pousmála a oznámila, že si z mého důchodu vzala pár tisíc, protože potřebovala nový kabát. Řekla to tónem, jako by mi tím prokazovala laskavost, protože se prý k penězům dostane rychleji než já.
Co to se mnou udělalo
Seděla jsem naproti ní a snažila se pochopit, jestli to myslí vážně. Nešlo mi o ty peníze. Šlo o to, že ani nenapadlo, že by se měla zeptat. Žila jsem v domnění, že máme mezi sebou jasný vztah a že si obě vážíme toho, co pro sebe děláme. Místo omluvy jsem slyšela jen vysvětlování, proč měl kabát přednost. Cítila jsem se, jako bych byla jen zdrojem, na který stačí sáhnout, když se to hodí.
Moje tiché rozhodnutí
Když odešla, seděla jsem dlouho u stolu a dívala se na obálku. Zbytek dne jsem nepromluvila s nikým. Přišlo mi, že mě něco sevřelo u hrudi a pomalu povoluje. Došlo mi, že si musím nastavit hranice, které jsem z pohodlnosti a důvěry nechala zmizet. Nechci se hádat ani ji poučovat. Jen potřebuji, aby věděla, že moje peníze nejsou pohotovostní zásobník na nečekané módní nákupy. A tak jsem si večer napsala pár vět, které jí příště klidně a jasně přečtu. Ne proto, abych vyvolala konflikt, ale abych sama sobě připomněla, že i když jsem matka, nemusím být samozřejmostí.
