Článek
Jak to celé začalo
Nikdy jsem si nemyslela, že jednou uslyším od vlastní dcery, že na mě nemá čas. Neřekla to zle, spíš unaveně. Má práci, děti, domácnost a pořád někam běhá. Já se snažím být soběstačná, ale některé věci už nezvládám. Nákupy, úklid, někdy i obyčejné vaření mi berou víc sil než dřív.
Když přišla s tím, že mi zaplatí pečovatelskou službu, zůstala jsem zaskočená. Ne proto, že bych se cítila uražená, ale protože mi to připadalo strašně konečné. Jako by mě už rovnou předávala někomu cizímu. Řekla jsem, že si to promyslím. Ona hned začala zjišťovat možnosti a tvářila se, že tím vlastně problém vyřeší.
První informace o službě
Za pár dní přišla ke mně. Měla už skoro všechno zjištěné. Kolikrát týdně by někdo přišel, co všechno by mi pomohl zařídit, jak dlouho by tu byl. Znělo to skoro jako nabídka z katalogu. Když ale zjišťovala cenu, zarazila se sama uprostřed věty.
Najednou nebyla tak jistá. Začala přepočítávat, mluvit o tom, že by to šlo jen párkrát týdně a zbytek bych musela zvládnout sama. Bylo vidět, že jí ta částka vrtá hlavou víc než můj stav. Seděla jsem tiše a poslouchala, jak se jí v hlase míchá rozum s výčitkami.
Obrat, který jsem nečekala
Druhý den přišla znovu. Tentokrát bez papírů a bez plánů. Řekla jen, že to asi ještě zkusíme spolu. Že přece jen není nutné hned všechno řešit službou. Nabídla, že se staví častěji, že si nějak lépe rozvrhne čas. Neřekla to přímo, ale bylo jasné, že cena rozhodla za ni.
Cítila jsem úlevu i zvláštní hořkost. Na jednu stranu jsem byla ráda, že tu se mnou pořád chce být ona. Na druhou stranu mě bodlo u srdce, že kdyby to bylo levnější, možná bych už teď měla doma cizí tvář místo té její.
Každodenní realita
Od té doby ke mně chodí častěji. Někdy je nervózní, někdy spěchá, občas má telefon pořád v ruce. Vidím, že to pro ni není snadné. Snažím se jí ulevit, jak to jde. Někdy řeknu, že něco zvládnu sama, i když mě pak večer všechno bolí.
Začala jsem víc přemýšlet o tom, jak křehké to celé je. Nejde jen o peníze nebo čas. Jde o vztah, který se pomalu mění. Už nejsem ta, která pomáhá, ale ta, o kterou je potřeba se starat. A to je role, na kterou si zvykám těžko.
Ticho mezi námi
Nejhorší nejsou samotné dny, ale chvíle ticha. Když sedíme spolu a každá myslíme na něco jiného. Já na to, jak dlouho to ještě půjde. Ona možná na to, kolik ji to stojí sil. Nikdy jsme si o tom otevřeně nepromluvily. Možná se obě bojíme, co by zaznělo.
