Článek
Nejasné domlouvání a tiché čekání
Už v týdnu před Štědrým dnem jsem se snažila domluvit, kdy se zastaví. Nechtěla jsem velké věci. Stačila by hodina na kávu, krátká procházka, společná večeře. Odpovědi byly krátké, vyhýbavé a pořád bez konkrétního času. Říkala jsem si, že toho má moc, že jsou svátky a všichni něco řeší. Jenže další den se nic nezměnilo. Telefon jsem nechtěla vytáčet pořád dokola, abych nepůsobila dotěrně. A tak jsem čekala.
Každé ráno jsem vstala s plánem, že si něco udělám, abych se zaměstnala. Přesto jsem v hlavě pořád měla jediné. Jestli dnes zazvoní. Jestli se objeví aspoň na chvíli. I obyčejné zvuky na chodbě mi zrychlovaly tep. Vždycky to ale byl jen soused, pošťák, někdo cizí.
Štědrý večer bez odpovědi
Na Štědrý den jsem jí napsala ještě jednou. Krátce, bez výčitek, jen otázku, jestli se ukáže. Odpověď přišla až pozdě a byla neurčitá. V tu chvíli jsem měla na stole prostřeno, na lince hotové jídlo a pocit, že všechno dělám pro prázdnou židli. Nešlo o dárky ani o tradice. Šlo o obyčejnou blízkost, kterou jsem brala jako samozřejmost.
Večer jsem si sedla sama. Zapálila jsem svíčku a pustila si televizi jen proto, aby někde v pozadí něco hrálo. Zjistila jsem, že se umím tvářit, že je všechno v pořádku, ale vnitřně se mi svíral žaludek. Pořád jsem nevěděla, kde je, proč se neozve a co je na tom tak složité říct mi pravdu.
Dny mezi svátky a nepříjemný neklid
Další dny se vleklé ticho ještě zvětšilo. Člověk má o svátcích zvláštní schopnost přemýšlet nad tím, co běžně přejde. Vzpomínala jsem na doby, kdy se domů vracela s taškami, vyprávěla drobnosti a byla ráda, že je zase v známém prostředí. Teď jako bych pro ni patřila do jiné kapitoly života.
Smutná jsem byla i bez vysvětlení. Nevěděla jsem nic, a přesto mě to bolelo. Možná právě proto. Hlava si doplňuje prázdná místa tím nejhorším. Zda se mi vyhýbá. Zda jsem jí něčím ublížila. Zda se za mě stydí. Všechno jsem si v duchu přehrávala, i když jsem neměla žádný důkaz.
Telefonát po novém roce
Až po novém roce mi zazvonil telefon. Volala tchyně. Popřála mi do nového roku a mluvila úplně přirozeně, jako by šlo o běžnou společenskou povinnost. Pár vět o zdraví, o počasí, o tom, jak to rychle uteklo. A pak mezi řečí zmínila, že je ráda, že u nich dcera byla už od Vánoc a že si to společně užili.
Najednou jsem pochopila, proč byly moje zprávy tak prázdné a proč jsem pořád neměla žádný termín návštěvy. Všechno do sebe zapadlo. Ne jako vysvětlení, které uklidní, ale jako rána, která člověka na chvíli vypne. Uvědomila jsem si, že jsem celé svátky čekala na někoho, kdo byl dávno rozhodnutý být jinde.
Co mě zlomilo víc než samotná nepřítomnost
Kdyby mi to řekla předem, bolelo by to. Ale bylo by to čisté. Mohla jsem si zařídit program, domluvit se s někým, odjet pryč, neupínat se na zvonek u dveří. Takhle jsem se to dozvěděla náhodou a ještě v rozhovoru, kde jsem musela udržet slušnost, protože volající netušila, co ve mně ta informace udělá.
Po telefonu jsem řekla pár neutrálních vět a rozloučila se. Když jsem položila, rozbrečela jsem se. Ne kvůli tomu, že byla u jiné rodiny, ale kvůli tomu, že jsem pro ni evidentně nebyla ani člověk, kterému se něco vysvětluje. Jako by moje svátky nebyly součástí jejího světa.
