Článek
Nečekané pozvání
Pozvánka přišla poštou. Bílá obálka, zlaté písmo, datum za šest týdnů. Žádný telefonát předem. Žádné „mami, musím ti něco říct“. Jen obálka.
Markéta a Jakub vás zvou na svůj svatební den.
Jakub. Tak se jmenuje. To jsem se dozvěděla z pozvánky.
Zavolala jsem jí hned. Nezvedala. Napsala jsem zprávu. Odpověděla večer, krátce.
„Ano, vdávám se. Přijedeš?“
Přijedu? To se ptá? Dcera se vdává a ptá se, jestli přijedu?
„Kdo je Jakub?“ napsala jsem.
„Můj partner. Pak ti zavolám.“
Nezavolala. Ani ten den, ani druhý, ani třetí.
Pět let bez hovoru
Nemluvily jsme spolu pět let. Občas zpráva, občas fotka, občas „všechno nejlepší k narozeninám“. Ale nemluvily jsme. Opravdu nemluvily.
Odešla po hádce. Hádaly jsme se o všem. O práci, o bytu, o penězích, o životě. Řekla jsem věci, které jsem neměla. Ona taky.
Pak odjela. Nejdřív do Brna, pak do Prahy, pak nevím kam. Psala mi adresu, ale nikdy mě nepozvala. Já se nezvala sama.
Pět let. Věděla jsem, že pracuje v nějaké firmě. Věděla jsem, že má nový byt. Nevěděla jsem, že má partnera. Nevěděla jsem, že se chce vdávat.
A teď pozvánka. Bílá obálka, zlaté písmo, jméno muže, kterého neznám.
Cesta na svatbu sama
Jela jsem sama. Pět hodin vlakem, pak autobus, pak taxík. Manžel zemřel, syna nemám, přátelé jsou daleko.
Celou cestu jsem přemýšlela, co řeknu. Jak se budu tvářit. Jak objímat muže, kterého neznám, a říkat „vítej v rodině“, když nevím, kdo je.
Co dělá? Kde pracuje? Kolik mu je? Má rodiče? Sourozence? Má rád moji dceru, nebo si ji jen bere?
Nic. Nevěděla jsem nic.
V kabelce jsem měla dárek, náušnice po babičce. Jediná věc, co mi po ní zůstala. Chtěla jsem je dát Markétě, až se bude vdávat. Představovala jsem si ten moment jinak. Představovala jsem si, že budu znát ženicha. Že budu vědět, komu dceru dávám.
Před kostelem v cizím městě
Stála jsem před kostelem a čekala. Hosté přicházeli, objímali se, smáli se. Neznala jsem nikoho. Žádný obličej, žádné jméno.
Pak přijelo auto. Černé, lesklé, s bílými stuhami. Vystoupil muž, vysoký, tmavé vlasy, světlý oblek. Díval se kolem sebe, hledal někoho.
Zastavil se u mě.
„Vy jste Markétina maminka?“
„Ano.“
„Jsem Jakub.“
Podával mi ruku. Měl pevný stisk, teplé prsty. Díval se mi do očí.
„Těší mě,“ řekla jsem. Co jiného říct?
„Markéta o vás hodně mluví.“
Hodně mluví. Pět let nemluvíme a ona o mně hodně mluví. Co říká? Že jsem špatná matka? Že jsme se pohádaly? Že jsem ji zklamala?
„Dobrý věci,“ dodal, jako by četl myšlenky.
Obřad a slzy v lavici
Seděla jsem v první lavici. Sama. Na druhé straně seděla jeho rodina. Matka, otec, sestra, švagr, děti. Objímali se, mávali, fotili.
Já jsem seděla sama.
Pak přišla Markéta. Bílé šaty, závoj, kytice. Krásná. Moje holčička, pětatřicet let, vdává se.
Dívala jsem se na ni a plakala. Ne proto, že se vdává. Proto, že jsem zmeškala pět let. Že nevím, kdo je ten muž vedle ní. Že jsem cizinec na svatbě vlastní dcery.
Říkali si sliby. On jí sliboval lásku, věrnost, podporu. Ona jemu. Dívala jsem se na jeho tvář a snažila se v ní něco přečíst. Je upřímný? Myslí to vážně? Bude ji mít rád?
Nevěděla jsem. Neznala jsem ho. Ani minutu, ani hodinu, ani rok.
Hostina mezi cizími lidmi
Na hostině jsem seděla u stolu s jeho rodiči. Milí lidé, příjemní. Ptali se na mě, na moji práci, na můj život. Odpovídala jsem a přitom poslouchala.
Jeho matka věděla všechno. Věděla, kde se poznali, kdy se dali dohromady, kdy se zasnoubili. Věděla, že Jakub vaří a Markéta peče. Věděla, že mají kočku jménem Mína. Věděla, že chtějí děti, ale až za pár let.
Já jsem nevěděla nic.
„Vy jste je asi hodně navštěvovala,“ řekla jsem.
„Každý měsíc. Bydlíme blízko.“
Každý měsíc. Já jsem tam nebyla pět let.
Krátký rozhovor u dortu
Markéta přišla ke mně, když krájeli dort. Stála vedle mě, v těch bílých šatech, a mlčela.
„Je hezký,“ řekla jsem nakonec.
„Jakub? Jo. Je.“
„Proč jsi mi ho nepředstavila?“
Mlčela. Pak řekla: „Bála jsem se.“
„Čeho?“
„Že řekneš něco. Jako tenkrát. Že ho zkritizuješ. Že mi řekneš, že dělám chybu.“
Tenkrát. Před pěti lety. Řekla jsem jí, že její tehdejší přítel je špatná volba. Že plýtvá životem. Že by měla chtít víc.
Měla jsem pravdu. Rozešli se za měsíc. Ale ta slova zůstala.
„Neřekla bych nic,“ řekla jsem.
„Teď ne. Ale před pěti lety bys řekla.“
Měla pravdu. Před pěti lety bych řekla. Měla bych komentář, radu, názor. Vždycky jsem měla.
Náušnice v krabičce
Vytáhla jsem krabičku z kabelky.
„To je pro tebe. Po babičce.“
Otevřela ji. Zlaté náušnice, malé, jednoduché. Pamatuju, jak je babička nosila. Pamatuju, jak mi je dala před smrtí.
„Ty jsou krásný,“ řekla Markéta. Oči se jí zaleskly.
„Chtěla jsem ti je dát, až se budeš vdávat. Vždycky jsem si to představovala jinak. Představovala jsem si, že budu znát tvého muže. Že budu vědět, kdo si tě bere.“
„Teď ho znáš.“
„Znám ho tři hodiny.“
Mlčela. Pak řekla: „Můžeš ho poznat líp. Jestli chceš.“
Odjezd s příslibem návratu
Odjížděla jsem druhý den ráno. Markéta mě objala. Dlouze, pevně. Jako když byla malá.
„Přijeď zas,“ řekla. „Příští měsíc. Ukážu ti náš byt. Uvaříme ti večeři.“
„Přijedu.“
Tentokrát jsem to myslela vážně.
Seděla jsem ve vlaku a dívala se z okna. Města, pole, lesy. Pět hodin cesty domů.
Ženicha jsem viděla poprvé na svatbě. Neznám ho. Nevím, jestli je dobrý člověk. Nevím, jestli bude moji dceru milovat celý život.
Ale vím, že se usmíval, když se na ni díval. Vím, že mi slíbil, že ji udělá šťastnou. Vím, že ona je šťastná, viděla jsem to v jejích očích.
Možná to stačí.
Možná nemusím znát odpovědi na všechny otázky.
Možná stačí začít znovu.
Příští měsíc přijedu. Uvidím jejich byt. Potkám jejich kočku. Poznám muže, který je teď můj zeť.
O pět let později.
Ale ne příliš pozdě.
Snad.
