Článek
Jak se z daru stala povinnost
Jsem babička ve starobním důchodu. Nikdy jsem si nežila nad poměry, ale vždy jsem dokázala pomoct tam, kde bylo potřeba. Vnoučata miluji. Koupím jim knížku, když mají narozeniny, upeču koláč, když přijdou na návštěvu. Nic přehnaného, nic okázalého, jen radost pro ně a pro mě.
Dcera ale přišla s tím, že to nestačí. Jedno odpoledne přede mě položila papír plný ciferných výpočtů. Prý spočítala, kolik stojí dětem kroužky, pomůcky, oblečení a také spoření na budoucnost. Podle ní by bylo fér, kdybych se podílela pevnou částkou. Byla na sebe pyšná, jak to má krásně zorganizované. Já jen seděla a nevěřila, že to myslí vážně.
Nápad, který mě odzbrojil
Očekávala ode mě měsíčně několik tisíc korun. Jako kdybych měla skryté úspory a tajné konto. Připomněla mi, že ona i její partner mají hypotéku a že nechce, aby děti jednou měly méně než ostatní. Dodala, že jejich druhá babička vnoučatům přispívá mnohem víc a že nechce, aby to vypadalo, že já se o jejich děti nezajímám.
Jenže já se zajímám. Jsem tu, kdykoli mě potřebují. A to podle mě znamená víc než číslo napsané na papíře.
Jsem babička, ne nadace
Zhluboka jsem se nadechla a řekla jí, že nejsem charita ani povinná zásobárna peněz. Že jsem si celý život šetřila na období, kdy už nebudu moct pracovat. Chci si dopřát občas wellness, dobré jídlo, zájezd s kamarádkou. Nechci poslední roky života strávit pod dohledem tabulky vytvořené vlastní dcerou.
Ta slova ji zasáhla. Vstala od stolu a její pohled byl studený. Řekla mi, že jsem sobecká a že mě vnoučata jednou prokouknou. Potom se otočila a odešla.
Ticho místo rodiny
Od té chvíle nevolá. Nezve mě. Neptá se. Já se snažila jí psát, ale odpovědi nepřicházejí. Neviděla jsem děti už dlouhé týdny. Zvykla si na to ticho, které mezi nás postavila. A já se v něm snažím nezhroutit.
Dřív jsme spolu mluvily skoro denně. Smály jsme se, plánovaly dárky, výlety. Teď mám pocit, že jsem udělala něco strašného, přitom jsem jen odmítla doplácet na sen, který si sama vymyslela. Nikdy by mě nenapadlo, že peníze dokážou rozdělit rodinu rychleji než cokoliv jiného.
Co si teď stále opakuji
Přemítám nad tím každý večer. Kde jsem udělala chybu. Co jsem mohla říct jinak. Ale pak si uvědomím, že je nepřirozené, aby si dítě nárokovalo cizí peníze jako samozřejmost. Vnoučata mám stále ráda. Jen už nevím, jestli mě ještě někdy nechají stát vedle sebe jako babičku. Možná pro ně budu jen ta, která odmítla měsíční příspěvek. A to mě bolí víc než samotná uraženost mojí dcery.
