Článek
Kdy přestali mluvit se mnou a začali o mně
Nezačalo to hádkou. Spíš tichým posunem. Najednou se řešilo, jestli je pro mě byt moc velký. Jestli by nebylo lepší, kdybych byla někde, kde se o mě postarají. Slovo domov pro seniory padlo poprvé opatrně, pak už samozřejmě, jako hotová věc.
Seděla jsem u stolu a poslouchala, jak se plánuje můj život, aniž by se někdo ptal, co chci já. Nezajímalo je, že vařím, chodím ven, vyřídím si nákupy. Viděli jen věk. A s věkem automaticky slabost.
Obrana, která nikam nevedla
Zkoušela jsem vysvětlovat. Říkala jsem, že nikam nechci. Že se necítím na odkládání. Odpovědi byly klidné, ale definitivní. Myslíme to s tebou dobře. Tam ti bude líp. My víme, co je pro tebe nejlepší. V tu chvíli mi došlo, že nejde o péči. Jde o pohodlí. O klid. O to mít mě vyřešenou.
Rozhodnutí, které jsem udělala potichu
Přestala jsem se hádat. Přestala jsem se obhajovat. A místo toho jsem šla k notáři. Přepsala jsem byt. Ne na děti. Přepsala jsem ho na kamarádku.
O něco mladší ženu, se kterou se vídám roky. Nežádala ode mě nic. Nikdy mi neříkala, kam bych měla jít nebo co bych měla dělat. Když mi nebylo dobře, přišla. Když jsem mlčela, mlčela se mnou. Brala mě jako dospělého člověka, ne jako problém.
Když se to dozvěděli
Reakce byla horší, než jsem čekala. Ne křik. Ne pláč. Ledové ticho. Pak věta o zradě. O tom, že jsem je obešla. Že jsem neměla právo takhle rozhodnout.
Najednou už neřešili domov pro seniory. Už neřešili, kde budu bydlet. Řešili byt. A to mi potvrdilo, že jsem se rozhodla správně.
Co zůstalo
Návštěvy jsou kratší. Telefon zvoní míň. Ale já každé ráno vstávám ve svém bytě a vím, že jsem si ho uhájila. Možná mi to nikdy neodpustí. Ale já si poprvé v životě nepřipadám jako někdo, koho je potřeba uklidit stranou. A ten pocit mi nikdo nevezme.
