Článek
Roky administrativy
Pracovala jsem v administrativě větší firmy. Měla jsem na starosti fakturaci, kontrolu podkladů, přepisování dat ze smluv do interního systému, přípravu měsíčních reportů a komunikaci s klienty. Každý den jsem otevírala desítky mailů, hlídala termíny, opravovala chyby a vysvětlovala, proč něco nesedí. Byla to práce pečlivá, někdy únavná, ale smysluplná. Když jsem udělala chybu, šlo to dohledat. Když jsem něco zachránila na poslední chvíli, nikdo to neviděl, ale věděla jsem to já.
Nebyla jsem žádný manažer ani vizionář. Byla jsem člověk, který držel věci pohromadě. Kolegové za mnou chodili, když něco nefungovalo. Věděla jsem, kde co najít, komu zavolat a jak obejít problém, který systém neuměl vyřešit.
Den, kdy mi řekli, že už mě nepotřebují
Do kanceláře si mě zavolali po obědě. Řekli mi, že firma zavádí nový nástroj založený na umělé inteligenci. Ten prý zvládne automaticky zpracovávat faktury, kontrolovat data, vytvářet reporty a odpovídat na běžné dotazy klientů. To všechno rychleji a bez lidské chyby. Moje pozice se tím stává nadbytečnou.
Zdůraznili, že nejde o mou neschopnost. Že jsem pracovala dobře. Právě to bylo nejhorší. Neodcházela jsem kvůli chybám, ale proto, že jsem byla pomalejší než algoritmus. Seděla jsem tam a měla pocit, že se mluví o nějaké funkci v tabulce, ne o mně.
Jak chutná cesta domů bez práce
Šla jsem domů pěšky. V hlavě jsem si přehrávala poslední roky. Kolikrát jsem zůstala déle, kolikrát jsem si brala práci domů, kolikrát jsem si říkala, že aspoň mám jistotu. Najednou byla pryč. Ulice byly plné lidí, kteří řešili své drobné starosti, a já měla pocit, že nesu něco, co nikdo nevidí.
Reakce dětí, která bolela víc než výpověď
Když jsem to večer řekla dětem, neposlouchaly mě dlouho. Spíš jako by čekaly, až domluvím. Pak mi řekly, že se vlastně nemám čemu divit. Že když dělám práci, kterou zvládne počítač, tak je logické, že mě nahradí. Že bych se měla naučit něco pořádného a jít s dobou, jinak se mi to stane znovu.
Neznělo to jako snaha mě povzbudit, spíš jako verdikt. Seděla jsem tam a měla pocit, že mluví o někom neschopném, kdo si za všechno může sám. Jako bych byla zastaralý program, který je pomalý, zbytečný a nemá smysl ho dál udržovat.
Jedna obyčejná noc navíc
Ten večer neskončil žádným plánem ani rozhodnutím. Uvařila jsem večeři, uklidila kuchyň a šla spát dřív než obvykle. Ležela jsem ve tmě a uvědomila si, že nejbolestivější na celé věci není ztráta výplaty, ale pocit, že mě někdo jednou větou označil za zbytečnou. A že svět šel dál, jako by se nic nestalo.
