Článek
Představy vs. realita
Když jsem ještě pracovala, měla jsem v hlavě jasný obrázek. Důchod bude svoboda. Ráno budu vstávat, kdy budu chtít. Budu číst knihy, pěstovat rajčata, jezdit za vnoučaty. Možná nějaký ten výlet k moři. Nic velkého, jen si užívat.
První důchod přišel na účet a já se posadila k počítači, abych si spočítala, co si můžu dovolit.
Nájem. Energie. Jídlo. Léky. Pojištění. Telefon.
Když jsem odečetla nutné výdaje, zůstalo mi dva tisíce osm set korun na měsíc. Na všechno ostatní. Na tu svobodu, na ty knihy, na ta rajčata, na to moře.
Seděla jsem u toho počítače a poprvé v životě jsem pochopila, co znamená slovo chudoba.
„Máš přece důchod“
Dcera mi volá každou neděli. Ptá se, jak se mám. Říkám, že dobře. Neříkám, že jsem včera večeřela chleba s máslem, protože do výplaty zbývá týden a já už nemám na nic jiného.
Jednou se zmínila, že plánují dovolenou v Řecku. Dva týdny, all inclusive. Řekla to tak samozřejmě, jako by to bylo normální. Pro ni to normální je.
„Mami, a ty nikam nepojedeš?“ zeptala se.
„Asi ne, zlatíčko. Nemám teď náladu na cestování.“
Lhala jsem. Náladu mám. Peníze ne.
Nechci jí říkat pravdu. Nechci, aby se cítila špatně. Nechci být ta matka, co si stěžuje. Vychovala jsem ji tak, aby měla lepší život, než jsem měla já. A má ho. Tak proč bych jí ho kazila svými starostmi?
Nakupování jako matematika
Dřív jsem chodila do obchodu a dávala do košíku, co jsem potřebovala. Teď chodím s kalkulačkou v ruce. Doslova. Mám ji v kabelce, hned vedle seznamu.
Jogurt – osm korun nebo dvanáct? Ten levnější. Chleba – který je v akci? Maso – jen když je sleva, a i tak váhám. Ovoce – jablka, nic exotického.
Minulý týden měli v Lidlu mandarinky za devatenáct korun kilo. Koupila jsem dva kila a připadala si jako královna. Mandarinky. To byl můj velký výdaj za celý týden.
Vnučka byla na návštěvě a chtěla zmrzlinu. Jednu kopeček stojí pětadvacet korun. Koupila jsem jí dvě. Padesát korun. Dívala jsem se, jak ji jí, a počítala, co za to nebudu mít já.
Ale její úsměv za to stál. Aspoň to si říkám.
Co mi nikdo neřekl
Nikdo mi neřekl, že důchod bude takhle těžký. Celý život jsem poslouchala, jak je důležité spořit, jak si mám odkládat na penzi. Jenže když vyděláváte patnáct tisíc měsíčně a živíte dvě děti, nic neodkládáte. Ráda jste, že vyjdete.
Nikdo mi neřekl, že po čtyřiceti letech práce budu mít nárok na třináct tisíc měsíčně. Že to nestačí. Že budu muset vybírat mezi léky a jídlem.
Minulý měsíc mi doktor předepsal nový lék na tlak. V lékárně mi řekli, že stojí čtyři sta korun s doplatkem. Stála jsem u okénka a počítala. Čtyři sta. To je pět dní jídla.
Vzala jsem si ho. Tlak je důležitý. Ale ten měsíc jsem jedla hodně bramborové kaše.
Stydím se
Tohle je to nejtěžší. Stydím se.
Stydím se, že nemám peníze. Stydím se, že musím počítat. Stydím se, že jsem celý život pracovala a teď žiju takhle.
Kamarádka Marta má důchod vyšší, pracovala v bance. Zve mě na kávu a já vždycky odmítám. Protože káva v kavárně stojí sedmdesát korun a já si to nemůžu dovolit. A nechci, aby platila za mě. To by byl ještě větší stud.
Tak jí říkám, že nemám čas. Že mám něco doma. Že jindy.
Jindy nikdy nepřijde.
Malé radosti
Naučila jsem se hledat radost v maličkostech. Zadarmo.
Chodím do parku. Sedím na lavičce a koukám na kachny. Nic to nestojí a je to krásné. Chodím do knihovny – půjčování knih je zadarmo, a navíc tam mají teplo. V zimě tam sedávám celé odpoledne.
Pěstuju bylinky na balkóně. Bazalka, máta, petrželka. Zahrádka ve třech květináčích. Když si utrhnu lístek máty do čaje, připadám si bohatá.
A píšu. Tohle píšu. Protože možná nejsem sama. Možná je nás víc, co jsme si důchod představovaly jinak. Co jsme věřily, že po celoživotní práci nás čeká odpočinek, ne přežívání.
Co bych vzkázala mladým
Mladým bych vzkázala: Spořte. I kdyby to bylo sto korun měsíčně. I kdyby to bolelo. Protože ten systém, na který se spoléháte, vás nezachrání.
Politikům bych vzkázala: Zkuste měsíc žít za třináct tisíc. Zkuste si koupit léky, zaplatit nájem a ještě něco sníst. Pak mi řekněte, že důchody jsou spravedlivé.
A sobě? Sobě říkám každý den, že to zvládnu. Že jsem přežila horší věci. Že nejde o to, kolik mám, ale jak s tím nakládám.
Ale občas, když jdu kolem cestovní kanceláře a vidím v okně fotky moře, zastavím se a dívám. Jen se dívám.
Moře jsem viděla naposledy před patnácti lety.
Možná ho už nikdy neuvidím.
A to mě mrzí víc, než dokážu říct.
