Článek
Chtěla jsem to mít hezké
Nápad udělat si společné focení nebyl nový. Už loni jsem to odkládala, protože jsem se necítila dobře ve svém těle. Letos jsem si řekla, že na to kašlu. Koupila jsem si nové šaty, objednala nás na sobotu a snažila se těšit. Připadala jsem si sice trochu nervózní, ale říkala jsem si, že to zvládnu. Že přece nejde o nic víc než o pár fotek.
Ve studiu bylo všechno připravené, světla, pozadí, židle. Fotograf působil odměřeně, ale profesionálně. Hned začal udílet pokyny, kam se mám postavit, jak natočit hlavu, kam se dívat. Bylo to nepříjemné, ale dalo se to snést. Jenže čím víc mi říkal, co mám dělat, tím víc jsem si připadala strnulá.
„Tváříte se kysele“
V jednu chvíli se zasmál a pronesl větu, která mě úplně zmrazila: „Zkuste se tvářit trochu míň kysele.“ Řekl to tónem, který měl znít vtipně, ale zasáhlo mě to přímo do srdce. V tu chvíli jsem zrudla a nevěděla, jak reagovat. Nikdo mi to neřekl nahlas už roky, ale přesně tohle jsem si vždycky myslela – že se neumím tvářit hezky.
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Fotograf to asi nepostřehl a pokračoval v práci. Já ale přestala vnímat, co říká. Jen jsem stála, srdce mi bušilo a měla jsem chuť utéct. V hlavě mi běželo, jak směšně asi vypadám, jak se snažím tvářit mile, ale místo toho působím otráveně.
Ticho, které všechno rozhodlo
Po chvíli jsem prostě řekla, že končím. Vzala jsem si kabelku, omluvila se a odešla. Fotograf se mě pokusil zastavit, že to přece nebylo myšlené zle, ale já už jsem ho neslyšela. Venku jsem si sedla na lavičku a chvíli jen dýchala. Cítila jsem směs hněvu a studu. Bylo mi trapně, že jsem to nezvládla, ale ještě trapněji by mi bylo zůstat tam.
Volala jsem dceři, že focení nebude. Nechápala proč, tak jsem jí to řekla. Odpověděla mi, že to přece nic není, že jsem moc citlivá. Možná měla pravdu. Ale mně to přišlo jako ten poslední kamínek, který dopadl na hromadu drobných ponížení, co se v člověku za roky nasbírají.
Nešlo o fotky
Když jsem večer přišla domů, sundala jsem si šaty a podívala se na sebe do zrcadla. Nebyla jsem ani kyselá, ani ošklivá. Jen unavená žena, která si odvykla cítit se hezky. Ten komentář bolel ne proto, že by byl krutý, ale protože ve mně probudil něco, co jsem se dlouho snažila potlačit.
Pár dní nato jsem se objednala jinde. Na nové focení jsem šla sama, bez plánů, bez nátlaku. Fotografka byla jiná, tichá a klidná. Neříkala, jak se mám tvářit. Nechala mě být. A tehdy vznikly první fotky, na kterých se konečně poznávám.
