legenda o vzniku Krčmy

Budeme vám vyprávět příběh o Krčmě. Příběh, který psaly dějiny, který si vyprávěli dědové svým vnukům a báby našim otcům a tetám. Střípky této historie nalezneme v kronikách, lidových pověstech, písních i říkadlech.

Nejstarší dochovaná zmínka o Krčmě sahá až do doby, kdy se slavné kněžně Libuši zjevilo Město veliké, jehož sláva se hvězd dotýkala.

Libuše, dcera vojvody Kroka, přebývala se svým chotěm Přemyslem, s rodinou a několika vojvody na Libušíně (dnešním Vyšehradě), v pevnosti chránící brod přes Vltavu.

Jednoho vlahého jarního večera stála s Přemyslem a se synkem Nezamyslem na nádvoří a shlíželi přes vltavské údolí. Vtom se Libuši zastřel zrak, pobledla jí tvář a rozechvělo se jí celé tělo. Přemysl ji pevně objal, neboť se obával, že se sesune k zemi. Nezamysl začal strachem tiše plakat.

Libuše otevřela ústa a téměř neslyšitelným hlasem popisovala, co vidí:

„Tak daleko, kam se dojde za jeden den, je v lese místo rozdělené roklí. Na jižní straně je vysoká hora, jež se snižuje k veliké řece. Až tam přijdete, najdete muže, kterak vyrábí ze dřeva práh. Od toho prahu pojmenujte ono místo Praha. I knížata a lidé silní jako lvi se ve dveřích sklánějí, aby do nich nenarazili hlavou — a stejně mocný bude i hrad, který se tam postaví. I jemu se budou klanět králové. Tento hrad bude první a největší v naší zemi a všechny ostatní hrady k němu budou vzhlížet, neboť tam bude sídlo králů. I město rozprostřené okolo toho hradu bude pýchou našeho národa. Vidím město veliké, jehož sláva se bude dotýkat hvězd.“

Přemysl si vše vryl do paměti, poznav, že jde o důležitou věštbu. Poté co uložil kněžnu do její komnaty, sezval vojvody a vladyky do velkého hradního sálu a tam se o poslední věštbě radili.

Porada nebyla snadná. Některým vojvodům byla Libuše pro své věštecké schopnosti trnem v oku — zvláště Jaromírovi, mladému pánu Vlastimírovi z Boleslavi a v neposlední řadě také Zbyškovi z Hradce. Tito tři pánové tvořili jádro jakéhosi vzdoru a umíněně nesouhlasili se vším, co Libuše s Přemyslem navrhovali.

Přemysl by se nejraději bez zaváhání pustil s družinou do lesů, ale Jaromír a jeho kumpáni byli proti. Neustále vykřikovali cosi o nesmyslném nebezpečí, možném krveprolití a zbytečném plahočení po lese. Přesto bylo po delší debatě rozhodnuto, že nazítří ihned po rozednění se sejde družina a vydá se hledat místo, které Libuše ve své věštbě označila.

Vše bylo dohodnuto, muži se rozcházeli do svých domovů, jen tři rebelové v čele s Jaromírem postávali bokem a stále se o něčem potichu radili. Přemysl zamířil přímo k nim a zpříma se jich zeptal, zda pojedou zítra s družinou. Všichni přisvědčili, avšak vnímavý Přemysl v jejich pohledech vycítil cosi záludného a zlého. Byl však dobrák a ničeho zlého se nenadál, i spokojil se s jejich odpovědí.

Druhého dne se ještě před rozbřeskem chystala na vyšehradském nádvoří družina k odjezdu. Tři pánové však chyběli — Jaromír, Vlastimír a Zbyšek. V nastalém shonu je ale nikdo nepostrádal. S prvním slunečním paprskem se družina vydala do lesa bez nich.

Pojďme se podívat, kam se ti tři výtečníci poděli.

Spiklenci se ihned po poradě smluvili, že vyrazí ještě týž den pozdě v noci, najdou muže tesajícího práh, usmrtí ho a po zahlazení všech stop uprchnou. Družina knížete Přemysla pak muže nebude moci nalézt a věštba se nesplní.

Možná si kladete otázku, co vede tři nepřející muže k tak hroznému činu. Pro odpověď se musíme vrátit o několik zim nazpět.

Tehdy si Jaromír pomýšlel na Libuši a několikrát ji požádal o ruku. Ona však poznala, že se za jeho krásnou tváří skrývá pouhá pýcha nehodného člověka a že jeho falešné city žene jen touha po moci a bohatství. I odmítla jej. Vše dovršil příchod Přemyslův na Libušín. Od té doby se stal Jaromír úhlavním nepřítelem Přemysla i Libuše. Avšak místo aby se vrátil na svůj hrad, zůstával na Vyšehradě a neustále kul pikle, aby se mohl pomstít. Časem získal na svou stranu ctižádostivého vladyku Vlastimíra, který byl ovšem mdlého rozumu, a přírodou znetvořeného Zbyška, jenž vinu za svůj vzhled ustavičně hledal u druhých.

Proto tyto tři nepřející duše putovaly celou noc a štvaly koně, až k ránu natrefily na podivné stavení hluboko v lesích nedaleko meandru Vltavy.

Naši tři výtečníci drahnou dobu pozorovali stavení, jaké jakživi nespatřili. Došková střecha, okna s kovaným mřížovím, zdi se žlutým nádechem, ale hlavně krásné zdobné dveře, nad nimiž se v mírném vánku pohupoval měděný korbel.

Zanedlouho se dveře se skřípěním otevřely a objevila se pitoreskní postava muže, který si je po očku měřil pohledem. Zpočátku se zalekli, ale po chvíli se mužův obličej rozzářil úsměvem:

„Račte vstoupit, vzácní pánové! Krčma je tu pro vás. Můžete něco popít a pojíst a ulevit svým unaveným kostem.“

Jak muž promlouval, nesly se vzduchem prazvláštní vibrace. Zbyšek se bál převelice. Ani Vlastimírovi se muž nezamlouval, ale Jaromír, sám příliš nevěda jak, byl do Krčmy neznámou silou přímo vtahován. Neuposlechli proto bojem vycvičené mysli, která jim radila obrátit se a utéci. Nakonec sesedli z koní a jeden po druhém vstoupili do Krčmy.

Byli opravdu unavení, neboť ani jeden z nich si nevšiml, že ve dveřích cosi na zemi chybí.

Byl to práh.

Zde se musíme zastavit u popisu stavení a onoho muže.

Naši tři výlupkové narazili na Krčmu — stavení, které odjakživa sloužilo obyvatelům blízkých osad i poutníkům z daleka. Místo, kde našinec mohl složit hlavu, pojíst výbornou krmi a zapít ji vínem, pivem či pouhou pramenitou vodou. Nikdo přesně neví, kdo Krčmu postavil; každý zná jen to, kde ji hledat. Traduje se, že ji snad založil kdosi z karavan samotného kupce Sáma, ale jsou to pouhé pověsti a dohady. Faktem je, že každý, kdo přebývá den cesty od břehu Vltavy, ví, kam se vydat za dobrým žejdlíkem.

Další velkou záhadou je sám Krčmář. Krčmu vždy obstarává jediná osoba. K ruce má povětšinou několikero pomocníků, ale hlavní postavou je vždy Krčmář. Je to člověk nevšedního kouzla, který umí na lidi působit v dobrém a pomáhat jim.

Ocitne-li se však člověk nekalých úmyslů byť jen co by kamenem od Krčmy dohodil, obyčejně se zlou se potáže. Ne že by snad došel újmy na životě, ale přihodí se mu něco nepěkného — od malé taškařice až po větší polízanici. Záleží na tom, jak velký hřích jeho duši tíží. Šířily se i zvěsti, že pár opravdu černých duší zaplatilo za své prohřešky daň nejvyšší; byli to však mordýři a jiná spodina, kteří si nic jiného ani nezasloužili. Ostatně nikdo takový případ nepamatuje — jsou to spíše výmysly a zbožná přání některých pocestných.

Lidé se často přou, kdo vlastně tuto vzácnou schopnost odměňovat dobro a trestat zlo způsobuje: zda Krčmář, nebo dokonce sama Krčma. Zlí jazykové dokonce tvrdívali, že Krčmu založil sám rohatý, aby mezi lidstvo zasel své nečestné úmysly. To se však již několikrát v historii Krčmy ukázalo jako bohapustá lež. Důkazem budiž, že Krčma dobrým pomáhá a zlé trestá.

Jak jde čas, Krčmář jako každý smrtelník stárne. I proto si na sklonku svého života vychovává následovníka, který ho jednou nahradí. Také zde se projevuje schopnost Krčmy rozpoznávat skryté lidské vlastnosti.

Proto se doslýcháme o nehodném Radmírovi z Hustopečí, který po nocích slídil v kuchyni a pokoutně kradl a pojídal pamlsky. A hle — jednoho rána se probudil a celý jazyk měl chlupatý! Starý Krčmář se jen smál. A Radmír? Upaloval podél Vltavy, jen se za ním prášilo.

Další podobný příběh je o Mojmíru z Ujhradic. Ten zase šidil hosty: pivem plnil džbánky ledabyle, chléb krájel co nejtenčí a z jitrnic pokoutně vytlačoval prejt, aby je potom znovu zavázal. Večer pak ve své komůrce počítal nahamouněné grošíky. A opět — jednoho rána se probudil a palec na pravé ruce mu od toho počítání mincí tolik narostl, že nemohl obsluhovat ani jinou práci již nezastal.

Jak vidno, Krčmu nelze ošálit. Takovýchto pověstí a příhod je celá přehršel a postupem času vás s nimi budeme seznamovat. Teď se však již podívejme do Krčmy, kde se mezitím usadili naši tři nedobří noční poutníci.

Jaromír s Vlastimírem a Zbyškem sestoupili po několika prastarých schodech do Krčmy. Hned se nedočkavě hrnuli ke stolu u krbu, aby se zahřáli. Jak se tak tlačili a vzájemně postrkovali, zakopl Vlastimír o vystouplou dlažbu a natáhl se jak dlouhý tak široký na zem.

Krčmář se pod vousy neznatelně usmál — již tušil, zač jsou noví hosté. Přesto pomohl Vlastimírovi, který si třel natlučené čelo, na nohy a ještě mu přinesl něco chlebového kvásku zavázaného v cibulových slupkách, aby utišil bolest. Každý Krčmář je dobrák od kosti a rád pomůže i nehodnému.

Výtečníci si poručili medovinu a pečeni z mladého volka. Čekajíce na krmi, pozvolna popíjeli, žejdlík za žejdlíkem, a pomalu, ale jistě na ně šla ospalost. Za několik málo chvil servíroval Krčmářův pomocník volka třem hlasitě chrápajícím spáčům.

Přibližně o hodinu dříve se družina vedená Přemyslem prodírala hvozdem nedaleko břehu Vltavy. Nevědouc, kudy se přesně vydat, křižovala blízké okolí a některá místa v lese míjela už i potřetí.

Když sluneční paprsky začaly prosvítat i skrze nejvyšší staleté smrky, nakázal Přemysl zastavit a dopřát koním i druhům krátký odpočinek. Všichni se usadili kolem nedaleké studánky a bezradně vzhlíželi k Přemyslovi, čekajíce, co rozhodne. On sám netušil, kde jsou a kudy se mají vydat. Jal se proto načrtávat do hlíny pod velkým pařezem mapku; kreslil z paměti cestu, kterou dnes společně prošli. Moc moudrý z toho nebyl.

Netrpěliví druhové začínali reptat cosi o bláznivé kněžně a nesmyslném putování. Všechny tyto náznaky Přemysl ostře odmítl pouhým přísným pohledem.

Po delší chvilce odpočinku se z lesa vrátil jeden mladý vladyka a pověděl Přemyslovi, že za kopci dál od řeky krouží ve vzduchu hejno ptáků. Zkušení lovci věděli, že ptactvo krouží tam, kde je něco vyrušilo, a také tam, kde by se dalo brzy nalézt něco k sezobnutí. Jako jeden muž se zvedli, co by okem mrkl ocitli se na koních a cválali udaným směrem.

Po drahné chvíli doputovali na mýtinu provoněnou smolou a čerstvým dřevem. Uprostřed mýtiny spatřili až komicky se lopotícího mladce. Muži vesměs propadli smíchu.

„Zanech raději té sekery, ať si vaz sám nesrazíš!“

zaburácel na mladce Mnata. Seskočil z koně a jal se sám dokonat dílo, neboť byl mistr tesařský.

„Ponechte mě, páni, dokud dílo nedokončím a prahu neopravím, mistr Krčmář se pohněvá a já se se zlou potážu.“

V tu chvíli všichni umlkli a pokradmu se na sebe dívali. Práh! Mladec teše práh! ozývalo se z družiny. Vtom vystoupil Přemysl zpoza družiny a otázal se mladce:

„Opravdu tešeš práh?“

„Ano, vzácný pane,“ odvětil mladec. „Snažím se,“ dodal potichu, „leč jsem učeň hostinský, ne tesařský, a nevalného výsledku se obávám.“

Mezitím Mnata dokončil dílo a děl: „Tu máš, mladče, práh je hotový.“ Jak to vyslovil, obrátil se na své zkoprnělé druhy. Ti jako jeden muž sledovali Přemysla, jenž pobídl koně a několikrát objel mýtinu. Rozhlédl se a náhle vše pochopil.

Nad mýtinou se majestátně tyčila ostrožna*, ideální pro zbudování opevněného hradiště. Zavřel oči a rázem vše viděl jako zaživa: dlouhé schody vedoucí od řeky až k zadní bráně hradu, mohutné hradby, vinice obsypané šťavnatými hrozny a nakonec i stavení a domy v podhradí.

Přemysl se navrátil ke svým souputníkům a jal se jim osvětlovat, jak prohlédl skrze Libušinu věštbu. Byli nadšeni. Někteří chtěli ihned vystoupat na ostrožnu a začít budovat opevnění. Přemysl je zarazil:

„Přátelé, zanechte překotných plánů. Vydejme se domů a sdělme mé choti, co jsme objevili. Poté v klidu naplánujeme, jak s místem naložíme.“

Ze skupiny se ozvalo souhlasné bručení.

„Nejdříve však,“ děl Přemysl, „nechme odpočinout svým tělům; něco jídla a dobrého doušku si jistě všichni zasloužíme.“

Pochvalné mručení zesílilo. Mladci zajiskřilo v očích:

„Pokud se pánové neurazí, mohl bych doporučit místo, kde lze výtečnou pečeni okusit a dobře uleželou medovinou vše zapít.“

Tentokrát již nešlo o mručení, ale o nefalšovaný jásot. Zdálo se dokonce, že ostrožna byla zapomenuta. Všichni se nachystali k odjezdu. První jel Mnata a za ním přisedl vděčný mladec s prahem v podpaží.

Křišťan, tak se mladec jmenoval, byl Krčmářův pomocník. Nebyl příliš šikovný, ba dalo by se říci, že na co sáhl, to pokazil. Nemyslel to zle. Byl rozumu bystrého a srdce čistého, ale ruce měl obě levé.

Krčma ho zato nikterak netrestala, ba naopak se mu občas snažila i pomoci. Proto chlebec se škvarky mazaný, který upustil, padl často na nemazanou stranu, spadlá vajíčka se ocitla buď v krajáči s mlékem, nebo alespoň v díži s těstem, aby se nerozbila. Také jehněčí jím přesolené nebylo třeba vyhodit, neboť sůl zrovna málo solila.

Krčmář byl z Křišťana nešťastný. Kolikrát si již poručil: „Dnes ho vyženu, slitování mít nebudu!“ Poté se vydal do jeho komůrky. Avšak spatřiv jeho nevinnou tvář, zželelo se mu Křišťana, div neuronil slzu. Vrátil se zpět k práci — a svého cíle zbavit se mladce tak nikdy nedosáhl.

Zatím družina vedená mladcem přebrodila řeku a po pár chvílích cvalu lesem a mýtinami dorazila ke Krčmě. Ve dveřích ji uvítala nám již známá postava Krčmáře. Ten si je měřil pohledem a pomalu ze sebe vypravil:

„Vítám vás, vzácní páni. Račte vstoupit do Krčmy.“

Poté se obrátil na Přemysla řka:

„Myslím, že si rád promluvíte se třemi hosty, kteří pospávají uvnitř.“

Přemysl se zarazil a pomalu mu začalo svítat. Ostatní se mezitím lačně trousili do Krčmy.

„Ha, Jaromír!“ „Vlastimír! Zbyšek!“ „Syčáci! Zrádcové!“ ozývalo se mezi muži.

Přemyslovi se mezitím mysl rozjasnila. Rázem věděl vše. Zacloumal proto Jaromírem, aby mu vyčinil. Krčmář se pousmál:

„Neplýtvejte silou. Oni si ještě pospí. Není dobré vstupovat do Krčmy se zlým úmyslem.“

Přemysl obdivně a zároveň tázavě pohlédl na Krčmáře. Ten se opět jen záhadně usmál a zmizel v kuchyni chystat pánům krmi.

Nebudeme se podrobně rozepisovat, co se událo po probuzení těch tří. Po dlouhé debatě je Přemysl vykázal z Libušína i z blízkého kraje s tím, že poruší-li to, stihne je přísný trest na hrdle. Někteří vladykové reptali, že je Přemysl příliš vlídný, a žádali přísnějšího potrestání, ale Přemysl nechtěl zbytečně popouzet ostatní vlivné rodové klany, a proto se raději uchýlil k mírnějšímu trestu.

Krčmář zatím nosil na stůl pečeni a cosi si spokojeně brumlal pod vousy. Sám si ani nevšiml, že kousky pečeně určené Přemyslovi byly obzvlášť šťavnaté a dozlatova vypečené…

Po poledni se družina odebrala na Libušín. Předtím však doprovodila ty tři nehodné na hranici kraje a s několika nepěknými slovy je vypověděla.

Ještě před západem slunce dorazili domů. Přemysl vše vypověděl Libuši a Nezamyslovi. Oba byli velmi rádi, že se věštba splnila, a v duchu děkovali Krčmě za pomoc a záchranu.

Během několika týdnů tvořil Přemysl se svými nejlepšími řemeslníky plány budoucího hradiště. Začátkem měsíce května započalo budování a ještě před začátkem zimy bylo opevnění hotovo.

Přemysl tak za pomoci Libuše — a hlavně Krčmy — položil základní kámen Pražského hradu, a tím i města pražského.

* Ostrožna je terénní útvar jazykovitě protáhlého tvaru, ohraničený z obou stran příkrými svahy. Obvykle vybíhá z hřebene nebo planiny a ukončuje jej opyš. Ostrožny se často využívaly k výstavbě hradišť a hradů.