Článek
Ráno, které se rozpadlo hned po probuzení
Vzbudila jsem se později, než jsem chtěla. Nic dramatického, ale ten nepříjemný tlak, že něco nestihnu, se mě držel. Udělala jsem si kafe, otevřela okno a snažila se nastartovat den. Jenže pak jsem si uvědomila, že nemůžu najít klíče od bytu.
Nejdřív jsem byla klidná. Říkala jsem si, že budou někde na stole nebo v kabelce. Nebyly. Prošla jsem kapsy bundy, batoh, dokonce i koš na prádlo. Nic.
Z kuchyně jsem si nahlas řekla „To není možný, vždyť jsem je měla večer v ruce“.
Postupné šílenství v malém bytě
Začala jsem systematicky. Nejdřív obývák. Polštáře, deka, prostor pod gaučem. Pak koupelna. I když jsem věděla, že je to blbost, otevřela jsem i pračku. Pak chodba. Botník, police, kapsy starých kabelek.
Postupně jsem byla zpocená a protivná sama na sebe. Otevřela jsem lednici, protože jsem chtěla napít. Vůbec mě nenapadlo tam něco hledat. Jen jsem si vzala vodu a zase ji zavřela.
Pak jsem si sedla na zem doprostřed obýváku a chvíli jen koukala před sebe. V hlavě mi jelo „Jestli je nenajdu, budu muset řešit náhradní klíče, zámek, všechno“.
Moment, kdy už jsem hledala úplně všude
Asi po hodině jsem začala kontrolovat i místa, která nedávala smysl. Skříňky s nádobím, šuplík s účtenkami, krabici s vánočními ozdobami. Byla jsem ve fázi, kdy už člověk nevěří vlastní paměti. Nahlas jsem si říkala „Tak kde jste, sakra“. Otevřela jsem další skříňku, pak další. Chodila jsem po bytě sem a tam a připadala si čím dál víc zoufalá a trochu i trapně, protože jsem věděla, že ty klíče musí být někde pár metrů ode mě.
Pak jsem se znovu zastavila u lednice a řekla si, že si dám aspoň zmrzlinu, když už je ten den tak špatný.
Trapný objev
Otevřela jsem mrazák. Sáhla jsem po krabičce se zmrzlinou. A tam, vedle ní, ležely moje klíče. Normálně položené, jako by tam patřily.
Chvíli jsem na ně jen koukala. Pak jsem se začala smát. Takovým tím unaveným smíchem, kdy už člověk nemá energii ani být naštvaný.
Vůbec si nepamatuju, kdy jsem je tam dala. Asi večer, když jsem ukládala nákup. Musela jsem je držet v ruce a prostě je tam položit. Úplně bez přemýšlení.
Seděla jsem pak na zemi u otevřeného mrazáku, jedla zmrzlinu a klíče měla vedle sebe na podlaze. Bylo ticho, jen mrazák bzučel a já si říkala, že kdyby to někdo viděl, myslel by si, že jsem se zbláznila.
Nakonec jsem vstala, zavřela mrazák, vzala klíče a položila je na stůl. Pak jsem si znovu udělala kafe, které jsem předtím nechala vystydnout, a dívala se z okna na lidi, co normálně chodili do práce.
