Článek
Když jsem si stáhla první aplikaci
Poprvé to začalo u telefonu. Koupila jsem si nový, prý chytrý. Prodavač mi ho nastavil a já si řekla, že když už ho mám, budu ho umět používat pořádně. Stáhla jsem si sociální sítě, kde tráví čas mladí, a sledovala jsem různá videa.
Jednou přišla vnučka na návštěvu a já jí hned nadšeně ukazovala krátká videa. Řekla jsem jí: „Podívej, tohle je prý trend.“ Jen se na mě podívala a řekla, že tohle už je dávno pryč.
Začala jsem si připadat trochu hloupě, ale nechtěla jsem to vzdát. Říkala jsem si, že když vydržím, pochopím to.
Oblečení, které nebylo pro mě
Pak jsem si koupila oblečení, které nosí mladé holky. Doma jsem si ho zkoušela před zrcadlem a připadala si docela dobře. Ne mladě, ale tak nějak svěže.
Když mě v tom viděla vnučka, chvíli mlčela. Pak jen řekla, jestli jdu na maškarní. Smála se mi a i když v tom nebyla zlost, cítila jsem z ní rozpaky.
Zkusila jsem jí vysvětlit, že nechci být stará paní v béžovém svetru. Ona jen krčila rameny a říkala, že to po mně nikdo nechce.
Moment, kdy mě zastavila
Nejvíc si to pamatuju z jedné soboty. Seděly jsme u stolu, já jí vykládala o nějakém internetovém výrazu, který jsem si zapamatovala. Snažila jsem se ho použít ve větě, ale úplně špatně.
Ona si zakryla obličej a pak řekla: „Prosím tě, přestaň. Buď zase normální babička. Nemusíš se snažit být na sílu mladá.“
Zaskočilo mě to. Neřekla to zle, ale bylo vidět, že je jí to nepříjemné. Chvíli jsme seděly potichu a pak začala mluvit o škole a kamarádech, jako by se nic nestalo.
Jak to vypadá teď
Od té doby už se nesnažím být moderní za každou cenu. Telefon používám, ale jen na věci, které opravdu potřebuji. Oblečení nosím takové, ve kterém se cítím dobře, ne takové, které jsem viděla na internetu.
S vnučkou si teď víc povídáme o normálních věcech. O jídle, o tom, kam půjde po škole, nebo co viděla za film. Někdy mi něco ukáže sama a já to beru spíš jako zajímavost než jako návod, jak žít.
Minulý týden jsme spolu seděly na gauči, jedly sušenky a koukaly na starý seriál v televizi. V jednu chvíli se o mě opřela a úplně samozřejmě mi podala prázdný hrnek, abych jí nalila čaj. V tu chvíli mi došlo, že přesně takhle to má asi být. Ne jako snaha někoho dohánět, ale jako obyčejné tiché odpoledne, kdy nikdo nic nehraje a nikdo se nesnaží být někdo jiný.
