Je mi 52 a hledám práci. Nikdo vám neřekne, jak těžké to je

Na začátku jsem si říkala, že to bude v pohodě. Mám zkušenosti. Mám kontakty. Mám reference. Třicet let v oboru, to přece něco znamená.

Upravila jsem životopis. Nafotila novou fotku. Přihlásila se na LinkedIn, i když mi to přišlo trapné. Začala jsem posílat první žádosti.

Odpovědi nepřicházely.

Nebo přicházely, ty automatické. „Děkujeme za váš zájem, bohužel jsme se rozhodli pro jiného kandidáta.“ Někdy ani to ne. Prostě ticho.

Po třech týdnech jsem měla za sebou padesát odeslaných životopisů. A dvě pozvánky na pohovor.

Ten první pohovor vypadal nadějně. Příjemná personalistka, moderní kancelář, dobrá atmosféra. Povídaly jsme si skoro hodinu. Říkala, že mám přesně to, co hledají.

Pak se zeptala: „A jak jste na tom s novými technologiemi? S AI nástroji? S automatizací?“

Řekla jsem pravdu. Že se učím. Že jsem absolvovala několik online kurzů. Že nejsem expert, ale nejsem ani úplný začátečník.

Usmála se. Ten úsměv znám. Je to úsměv, který říká: Díky, ale ne.

O týden později přišel email. „Rozhodli jsme se pro kandidáta, jehož profil lépe odpovídá našim aktuálním potřebám.“

Našla jsem si na LinkedIn, koho přijali. Holka, osmadvacet let.

Nikdo vám neřekne, jak ponižující je být v padesáti na úřadu práce. Sedět mezi lidmi o polovinu mladšími a vyplňovat formuláře. Poslouchat, jak vám úřednice vysvětluje, že máte nárok na rekvalifikační kurz. Kurz Excelu. Já s Excelem pracuju dvacet let.

Nikdo vám neřekne, jak se cítíte, když vás na pohovoru vykají a zároveň se na vás dívají, jako byste byla z jiné planety. Když se ptají na vaši „flexibilitu“ a „dynamičnost“ a vy víte, že to jsou kódová slova pro „nejste moc stará?“

Nikdo vám neřekne, jak těžké je vysvětlit rodině, že to prostě nejde. Že to není o tom, že se nesnažíte. Manžel říká: „Zkus něco jiného. Zkus jinou oblast.“ Jako by to bylo tak jednoduché. Jako by třicet let zkušeností v jednom oboru šlo přepnout jako televizi.

Po dvou měsících hledání jsem dostala pozvánku do firmy, která vypadala slibně. Menší společnost, rodinná atmosféra, hledali někoho na pozici, kterou jsem dělala celý život.

Přišla jsem připravená. Věděla jsem o firmě všechno. Měla jsem připravené odpovědi, příklady z praxe, čísla a výsledky.

Pohovor vedl mladík, kterému mohlo být tak třicet. Možná míň. Díval se do notebooku a pokládal otázky ze seznamu. Ani se na mě nepodíval.

„Jak byste reagovala na konflikt v týmu?“ zeptal se.

Začala jsem odpovídat. Popsala jsem konkrétní situaci, jak jsem ji řešila, jaký byl výsledek.

Přerušil mě v polovině věty. „Jasně, díky. Další otázka.“

V tu chvíli jsem pochopila, že pro něj nejsem člověk se zkušenostmi. Jsem jen další položka na seznamu, kterou musí odškrtnout.

Když jsem odcházela, potřásl mi rukou a řekl: „Ozveme se.“

Neozvali se.

Jsou dny, kdy nechci vstát z postele. Kdy mám pocit, že jsem pro svět neviditelná. Že všechno, co jsem v životě udělala, nic neznamená.

Ale pak si uvědomím, že to není pravda.

Začala jsem chodit na procházky. Každé ráno, bez ohledu na počasí. Pomáhá mi to vyčistit hlavu. Začala jsem psát deník. Ne proto, abych si stěžovala, ale abych viděla, co jsem každý den udělala. I když je to jen jeden odeslaný životopis.

A hlavně – přestala jsem se stydět. Řekla jsem kamarádkám, že hledám práci. Některé se odvrátily, jako by to byla nakažlivá nemoc. Ale jiné pomohly. Poslaly kontakty, napsaly reference, prostě byly.

Je to pět měsíců. Pořád nemám práci. Ale už vím, že to není o mně. Je to o systému, který říká, že po padesátce jste odepsaní. Že vaše zkušenosti jsou „zastaralé“. Že mladší a levnější je vždycky lepší.

Není to pravda. Já vím, co umím. Vím, jakou hodnotu můžu přinést. A někde tam venku je firma, která to taky pochopí.

Zatím hledám dál. Vstávám každé ráno, posílám životopisy, chodím na pohovory. Ne proto, že bych věřila, že to bude snadné. Ale proto, že jiná možnost není.

A možná taky proto, že chci dokázat – sobě i těm všem, co se na mě dívali přes okraj brýlí – že padesát dva není konec. Je to jen číslo.