Článek
Podkladem tohoto textu je snaha o celkovou, systematickou, pokud možno logicky přesnou a do důsledku provedenou analýzu života, tak jak jej chápu skrze jeho žití.
Filozofie tohoto textu spočívá v pokusu najít pravdu o životě, který sám žiji – vnímání, cítění a myšlení ostatních nezažívám.
Můj záměr by byl naplněn, pokud by tento text podnítil čtenáře k přemýšlení o jeho vlastním životě.
Poznámky
Subjektivní pravda je tím, co se mi jeví, a tím, co se mi může zjevit. Objektivní pravda je tím, co možná je, a nemůže se mi to zjevit. Pravdivý výrok je ten, jenž odpovídá prvé či druhé pravdě.
Obecným omezením každého textu je tento problém: nelze plně definovat význam pojmů (či samotných slov) v něm obsažených; definice sestává z dalších pojmů, které je třeba definovat.
Konkrétní chápání pojmu závisí na jeho uživateli.
Nelze vyloučit, že budu mít myšlenku, již nebude možno zobrazit slovy. Pocity a to, co zažívám skrze vnímání, slovy zobrazit nelze.
Základní otázky
1. Co je život?
Život je vědomou zkušeností přítomnosti (o nevědomém nemohu vědět), zprostředkovanou skrze mé vlastní smyslové vnímání, pocity, myšlení. Minulost se již udála a budoucnost není dána. Přítomnost je to, co není minulostí, a to, co není budoucností.
Vnímání a pocity nemohu ovládat ani ovládnout, proto nemůže záležet na jejich stavu. Myšlení mohu ovládat, ale rovněž není v mé moci ho ovládnout (tzn. myšlenka mě může napadnout, aniž bych se o to přičinil). Nezáleží tedy ani na tom, co mě napadá. Je možné, že pocity jsou ovlivňovány tím, co vnímám, a tím, jak přemýšlím.
V každém okamžiku něco činím (nelze nečinit; činností míním vše, co mohu ovládat). Nelze vyloučit, že budu přemýšlet o tom, co činím; nelze vyloučit, že se budu rozhodovat o tom, co učiním (odpovědnost je vědomím existence volby). Rozhoduji se na základě smyslu (tedy pozitivního významu), který mnou prováděné činnosti přiříkám.
Pokud je předmět smyslu představován činností, musí podléhat těmto omezením: osud zamýšleného výsledku je ovlivňován tím, co nezávisí na mé vůli; může ho zhatit má vlastní chyba (chyba je činností, kterou konám nyní nebo jsem konal v minulosti, které nyní lituji), a vlastní chyby jsou nevylučitelné.
Smysl tedy musí být v konání jako takovém. Ovšem musí být i v jakémkoliv konání, a tudíž v jakémkoliv prožívání, a to z tohoto důvodu: Nepřeji si, aby bylo možno jednat nesmyslně.
Smysl lze přiřadit i činnosti již minulé, rovněž činnosti hypotetické, obklopené hypotetickou situací.
Nepřeji si, aby určitá činnost mohla mít méně smyslu než jiná. Pokud by měl mít nějaký smysl přednost, pak právě ten, který si přeji následovat.
Smysl mohu přidělit i všemu, co neovládám (smysl tohoto všeho musí mít rovnou váhu); lze ho tedy přidělit všemu, co lze zažít.
Na uvědomění smyslu v konkrétním okamžiku záleží.
Nelze vyloučit, že se budu soustředit na to, na čem nemá záležet. Nelze vyloučit, že se nebudu soustředit na to, na čem záležet má.
Naděje je připuštěním, že může nastat možnost, kterou si přeji.
2. Je život konečný?
Čeká mě tedy nevyhnutelně smrt (vědomí)? Smrt je pouhým označením pro počátek neexistence – nemohu ji tudíž zažít.
Nelze nijak určit, zda je můj život konečný. Smrt ovšem nelze vyloučit.
Pokud skutečně zemřu, nelze vyloučit posmrtný život. Posmrtný život znamená existenci vědomí po jeho smrti.
Jediné, co kdy zažiji, je život. Vzhledem k tomu, že smrt (vědomí) nelze predikovat, zažiji přísně vzato jen tuto chvíli.
Na závěr
Výrok může být pravdivý, aniž bych byl právě teď schopen si to uvědomit.
Nemůžu vědět, zda někdy nepřijdu na myšlenky, které tento text doplní či částečně nahradí, nebo zda tento text alespoň zčásti nezavrhnu. Toto uvědomění je nadřazeno celému textu (tzn. na ničem krom tohoto ve skutečnosti nezáleží).
Tento text je pouze vodítkem; každý má svou vlastní specifickou zkušenost, každý ať zodpovídá své vlastní otázky.
