Článek
No to jsme se dočkali: na začátku devadesátek Václav Klaus oddělil zrno od plev, když vytáhl stejně uvažující politiky z Občanského fóra a založil Občanskou demokratickou stranu. Byl hlavní tváří československé a posléze české ekonomické transformace na tržní hospodářství. Emancipační snahy Slovenska dokázal na rozdíl od většiny politické reprezentace vnímat a po vyhraných volbách v roce 1992 se sešel se slovenskými představiteli a přistoupil na rozdělení československé federace. Nesoulad vycházel sice z objektivních faktorů (absence jednoho politického národa, ekonomické rozdílnosti, rozdílně trvající státnost), ale hlavně proto, že Slováci odmítali společný stát. Cena, kterou jsme za poklidné rozdělení a budoucí nadstandartní vztahy se Slovenskem zaplatili, byla ztráta relativní geopolitické významnosti. Ale bylo to tehdy dobré a bylo to třeba.
Podobný problém s rozpadem nemělo jenom Československo. Jugoslávie se rozpadla též, přičemž u toho tekly potoky krve. Že skončením Jugoslávie přestal existovat stát, který měl také relativně slušné geopolitické postavení a který svou vahou vyvažoval a držel na uzdě okolní státy, o tom není sporu. Malé následnické státy těžko mohou dlouho samy odolávat různým revanšistickým tendencím v regionu Střední Evropy, proto včasné ukotvení některých následnických států v EU bylo záhodno. Není možné ani pominout zásah NATO, který válku ukončil, ač k tomu vlastně neměl oprávnění. Následný mír trvající třicet let byl dobrý a byl třeba.
Největší problém s rozpadem státu na planetě Zemi se odehrál na východ od nás. Sovětský svaz nejen způsobil - vinou bezbřehé pýchy své ideologie a absolutistické moci komunistické strany - utrpení desítkám milionů lidí na polovině euroasijského kontinentu, ale způsobil si i vlastní státní kolaps. K nesmírné úlevě všech doposud nesvobodných národů, které Sovětský svaz ujařmoval a k radosti svobodného světa se zhroutil odporný režim a s ním i tento stát. Bylo to dobré a bylo to třeba.
A dnes, po dvaceti letech, jsme se dozvěděli tehdy pronesenou úvahu bývalého agenta KGB a tehdejšího tajemníka petrohradského starosty Vladimíra Vladimíroviče Putina, že „rozpad SSSR byla největší geopolitická katastrofa“. To není úplně objektivní hodnocení situace, to je politický názor poražené sovětské elity v čele s KGB a armádou.
Celé devadesátky se Západ bál nepředvídatelných důsledků imploze SSSR. Bál se regionálních válek. Ty vskutku přišly, ale nikoli s takovým dramatickým důsledkem, aby to nebyla přijatelná cena za konec největší státní entity na světě. Západ v té době se usilovně snažil přijít s nějakým „Marshallovým plánem“ pro zbytkové státy, s bezpečnostním zapojením Ruské federace v rámci projektu Partnerství pro mír, či v rámci Projektu NATO - Rusko. Bývalý poradce pro otázky národní bezpečnosti USA Zbigniew Brzezinski – svého času bolševiky očerňovaný antikomunistický jestřáb – ve svých knihách píše o „liberálním Putinovi“ či o tom, jak je třeba mít s Ruskem dobrou vůli. Celé devadesátky se Západ snažil vybudovat s Ruskem skutečné partnerství, asistoval za dob Jelcina likvidaci obrovského množství jaderných zbraní tam i doma, nabízel svou pomoc při tragické havárii ruské ponorky Kursk (kterou Putin nepřijal), aby se pak dočkal obvinění: „Vy jste porušili svůj slib, že se NATO rozšiřovat nebude: za to Ukrajina zaplatí ztrátou své svrchovanosti a územní celistvosti, protože se vymkla naší kontrole, a protože je NATO blízko našim hranicím.“
Ale žádný takový slib nepadl. Vůči komu měl být dán? Bývalý agent KGB Putin byl v době, kdy státy ve střední Evropě kvůli své obraně vstupovaly do NATO, neboť nedůvěřovaly vývoji v Rusku, tajemníkem Petrohradského starosty Anatola Sobčaka. Vůči Sovětskému svazu? Ten však zanikl. Vůči Jelcinovi, prezidentu Ruské federace? Ten nikdy o existenci hypotetického slibu nic neřekl, navíc zpřístupňoval archivy KGB o katyňském masakru a když se trochu vzpamatoval, měl dost práce jak s porobou Čečny, tak s typicky ruským sklonem k alkoholu.
A vůbec, proč by někdo ze Západu minutu poté, co vyhrál studenou válku se Sovětským svazem, na něco podobného přistupoval? Proč by měl „chápat“ ruské obavy, když šlo pouze o obranné uskupení? Kvůli sjednocení Německa? Proti tomu byla i Margareth Thatcher, a stejně proběhlo. Kdo by poraženému soupeři dával nějaké sliby? To by byl padlý na hlavu. I pro Západ platily geopolitické danosti.
Celá ta povídačka páně Putina, pánů Medveděva či Lavrova, je jen bohapustá lež a žvást.
Proč potřebuje Ruská federace ústy svých představitelů vůbec lhát? Má ty dobroto: protože se rozhodla obnovit impérium a k tomu holt jí nestačí prostor vymezený morálkou, prostor vymezený mezinárodním právem, prostor daný mezinárodními smlouvami jako byla ta, kterou roku 1991 v Budapešti vícestranně uzavřely mocnosti ohledně bezpečnostních garancí Ukrajiny. Musí lhát, musí si důvody vymyslet. Rusko spolu s dalšími velmocemi a mocnostmi výměnou za zbavení se jaderného arzenálu Ukrajině tehdy garantovalo nedotknutelnost. Ó Ukrajino, proč jsi jim to podepsala? Mohla jsi mít jaderné zbraně a Rusko by ti nikdy Krym nevzalo, nikdy by žádná invaze nebyla. Azov! Nacisti! Ale kdeže. Nebyla by dnes „válka na Ukrajině“, nebyly by dnes statisíce mrtvých. Byl by mír. Ty jaderné zbraně byly Ukrajině potřebné a škoda jich se zbavit. Obelstili Ukrajinu. Rusko – jak již víme – sledovalo svoje „bytostné“ státní zájmy. A jejich raison d´état byl jediný: elasticky se navrátit do územní velikosti Sovětského svazu a vládnout znovu bičem zemím bývalého východního bloku. Chtělo i Kazachstán, dokonce tam týden před invazí na Ukrajinu poslalo tanky. Jenže kdosi řekl ne: „Putine, to není tvůj dvorek“. To Čína zachránila Kazachstán, po Rusku největší entitu rozpadlého SSSR a umožnila mu chovat se „neutrálně“. Ruské tanky za týden odjely domů.
Mezitím se Václav Klaus, jehož reformy byly spásonosné a v důsledku byly nastaveny proti bývalým pořádkům komunistického režimu, začal rétoricky vymezovat proti skrytým snahám EU vytvořit jednotnou nadstátní entitu. Vymezoval se proti eu-byrokracii, jejíž hlavní činností bylo přerozdělování peněz daňových poplatníků do oblastí, které byly chudší než ostatní členské státy, se zámyslem dosáhnout optimální měnové zóny. Ale nevymezil se dost: na sklonku tlaků prosazujících Lisabonskou smlouvu omezující českou svrchovanost se Václav Klaus podvolil a Lisabon podepsal. Nemusel! - Prý musel, tvrdil. Musel podobně jako tehdejší premiér Mirek Topolánek, který na mou otázku na kongresu ODS, proč fakticky tlačí euroagendu, i když se proti tomu vehementně rétoricky staví, odpověděl: „Když oni to tak strašně chtějí…“
Václav Klaus začal také bojovat proti globálním snahám prosadit Green Deal, které si jely svou i za cenu ekonomického propadu, aniž by tím byly zatíženy regiony, které na zhoršování klimatu nevěří a nic pro ochranu životního prostředí nedělají. Samotné zpochybňování globálního oteplování bylo oprávněné, protože se záhy ukázalo, že se jedná o vědecký spor, jehož arbitrem se chtěla stát pouze jedna strana sporu. Protože dodnes není jasné, jaké tendence v klimatu převáží a jestli je za to odpovědný hlavně člověk svými externalitami nebo jde o veskrze o normální geotermální výkyvy způsobené fenomény mimo vliv lidstva, začalo se mluvit o globální změně klimatu. Odporná mediální šaráda Grety Thunberg, která veřejně peskovala zvolené zástupce národů, způsobila oprávněný pocit, že na tzv. liberální straně je mnoho těch, kdo neváhají vylévat dítě demokracie spolu s vaničkou.
Václav Klaus zaútočil také na migrační politiku Západu, protože si byl dobře vědom negativních jevů spojených s migranty a odmítal spolu s většinovým názorem tuto politiku schvalovat.
Toto všechno slouží víceméně Václavu Klausovi ke cti. Co mu ale ke cti neslouží, je dnes již otevřeně vstřícný postoj k ruské agresi. Bojovat proti levicovému Západu tím, že začnu „chápat“ potřeby imperiálního Ruska a že začnu budovat nové politické struktury coby šedá eminence v zákulisí české politické scény s jediným cílem převzít moc pro nepřátele demokracie, lhostejno zda s komunisty (Stačilo), či s xenofoby (SPD a dnes už i původně libertariánští Svobodní a Trikolora), s každým zdivočelým sociálním demokratem (Foldyna, David), či s mediálními poštěváky typu Xaver Veselý a proti České televizi, která je jaká je, ale spolu s Českým rozhlasem tvoří poslední baštu donedávna mainstreamového (a správného) politického narativu, to je příliš na to, aby byl Václav Klaus hodnocen jako člověk, jehož aktivita byla v české historii bezvýhradně pozitivní. Stal se krysařem, za kterým jdou „krysy temnot“.
Václav Klaus dneška je jiný než Václav Klaus včerejška. Svými politickými nástroji destruuje demokratický řád v České republice, který pomáhal budovat a stává se vítačem Kremlu. Zařazuje se tak po bok lidí, jako byl v době protektorátní velezrádce českého národa Emanuel Moravec. Z hrdiny devadesátých let se stal zrádcem svobody, zrádcem vlasti.
