Ahoj taťko, 12.500 je nic, naval 40.000 Kč měsíčně!

Jsou to už víc jak dva roky.., slunného letního dne roku 2023 jsem si domluvil schůzku se svými dospělými dcerami. Starší dcera studentka práv na VŠ, mladší pak studentka gymnázia směřující na stejný obor.

Dalo by se čekat, že jsem se se svými holkami srazil na kafe, na pivo, na fesťák, merendu, grilovačku nebo něco tak, ale světe div se, holky nedaly jinak, než že „rande“ musí být v kanceláři jejich advokátky.

Je to zvláštní se s vlastními dětmi potkávat u advokáta, má první reakce byla dost emotivní a odmítavá. Dcery jsem před tím ale už velmi dlouhou dobu neviděl. Ne že bych nechtěl nebo nevytvářel příležitosti, kdykoliv jsem je zval, pokaždé se na něco vymluvily a nikdy z toho nic nebylo. Také jsem měl pádný důvod, proč se s nimi vidět, nakonec jsem na zvláštní „rande“ kývnul.

v souvislostech :

V té době byl už rozjetý soud o zvýšení výživného mladší dcery , který zahájila krátce před jejími 18. narozeninami bez vyzvání její matka, má bývalá manželka. I když jsem se s ní snažil domluvit, vyhnout se tomu, aby dcera tuto věc dostala jako „dárek“ k narozeninám, byla neústupná a trvala na částkách, které hodně převyšovaly rozumně myslitelné potřeby dcery. Pro mě navíc nepřijatelné i proto, že dcery o mě dlouhodobě nejeví zájem, resp. zájem býval, ale jen když z toho plynuly nějaké benefity, dárky, rekreace, zábava, restaurace.., ale jinak ignorace, upřímný zájem, jen se zeptat „tati, jak se máš ?“ nic, nula, natož když jsem potřeboval s něčím pomoci, na zahradě, ve firmě, pak totální ignorace a samé výmluvy.

Přesto že věci byly jak byly, mladší dceři se blížily 18. narozeniny, symbolický milník, vstup do dospělosti, do samostatného života, považoval jsem za samozřejmé, jí pogratulovat a narozeniny oslavit. V předstihu několika týdnů jsem se jí začal dotazovat, jak to s oslavou má, kdy přijímá gratulace, jestli se u mě i třeba se svou sestrou zastaví a oslavíme to spolu nebo mám někam dorazit. Měl jsem pro ni připravený dárek, zlatý řetízek a přívěsek, žádný šmuk, hodnotný šperk, a také objednaný dort. Věřil jsem, že nějakou oslavu přeci jen uděláme. Komunikace dcery byla vyhýbavá, mlživá, po naléhání z ní nakonec v den narozenin vypadlo, že oslavu pořádá, ale pouze s matkou a ta že si mě u toho nepřeje. Tak jsem se sebral, zajel jsem k ní domů, před domem, ve dveřích, ze kterých ani nevyšla, jsem jí pogratuloval, předal řetízek se srdíčkem i dort, pozvání žádné nepřišlo, sebral jsem se a odjel a  připadal si jako idiot. Když jsem fotku dcery s přívěskem zachytil jako profilovku na jejím FB, mé smíšené pocity dostaly korunu.

S bývalou manželkou do dceřiných 18. narozenin nebyla řeč, při snaze o dohodu jsem se dočkal jen přívalu vulgarit a urážek, soud tak s dosažením plnoletosti na dceru skutečně přešel, kromě jiných darů tedy dostala i soudní spor o přemrštěné výživné se svým tátou.

S dcerou se mi poté podařilo se vidět, o výživném, o soudu, kolik vůbec jsou její náklady neměla ani páru, finance měla v rukách její matka a dcera tak sotva znala jen výši kapesného, které jí matka dávala. Mluvili jsme spolu asi hodinu a dohodli se, že se soudit nechceme, že je to zbytečné, absurdní, že mi připraví přehled jejích potřeb a normálně, jako běžní rodiče a děti se domluvíme, kolik jí budu posílat. Za pár dnů byly Vánoce, po nich jsem se opakovaně pokoušel s dcerou potkat a dotáhnout, co jsme si slíbili, ale narazil jsem na hradbu výmluv, vyhýbavosti a mlžení.., uplynulo víc jak půl roku mého marného snažení, až to dospělo k našemu „randezvous“ u paní advokátky.

... rande

Vešel jsem do kanceláře, dcery tam už se svou právní zástupkyní seděly, seděly jak Oukropci, působily dost nekomfortním dojmem, jako kdyby je tam někdo dotáhnul na řetězu.. Advokátce jsem podal ruku a představil se, pozdrav opětovala, z očí jí přitom stříkala směsice jízlivosti a podlé radosti. Stejně jsem se pozdravil s dcerami a k tomu dodal, že je rád po dlouhé době vidím. Od zdvořilostí jsme záhy přešli k věci.

K řešení jsme měli peníze, co vlastně jiného, když s advokátkou ? Peníze, výživné, které svým dcerám platím i přesto, že jsou dospělé, i přesto, že o mě dlouhodobě nejeví žádný zájem, natož aby mi s něčím pomáhaly, prostě na mě kašlou.. To vše  i když jsem jim v té době v roce 2023 každý měsíc posílal dohromady 25.000 Kč, 12.500Kč každé.

Přesto, že jsou věci, jak jsou, a dcery se o mě nezajímají, zdálo se jim to málo a chtěly by víc. Advokátka mi sdělila, že starší dcera si představuje výživné 40.000Kč měsíčně, mladší dcera, že se prozatím spokojí se 30.000 Kč měsíčně, ale až nastoupí na VŠ, že bude chtít také 40.000Kč měsíčně.

Hrklo ve mě jak v hodinách, obočí jsem zvedl až do stropu. Na otázku z jakého důvodu bych měl svým dcerám dávat tak vysoké částky jsem se od advokátky dozvěděl, že „dcery na to mají nárok“, že jsem úspěšný.

Něco na tom asi je, s mým tátou podnikáme, celý život makáme jako šrouby a docela se nám daří, za 30 let se nám podařilo vybudovat úspěšnou firmu, kromě toho, že s námi pracuje dost schopných a zapálených lidí, určitě i díky tomu, že všechno, co vyděláme, ve firmě necháváme a investujeme do jejího dalšího rozvoje, vyplácíme si jen to, co skutečně potřebujeme. I tak mám příjmy nadprůměrné, nadstandardní, ale na to, abych mohl dcerám posílat 80.000 Kč měsíčně to ani náhodou není.

V té době, v roce 2023 byla průměrná mzda cca cca 36.000 Kč čistého, medián pak cca 30.000 Kč čistého. Nebylo mi jasné, proč a na co bych měl svým dcerám, studentkám, platit výrazně víc než vydělává většina lidí, kteří pracují na plný úvazek a přitom z toho výdělku ještě často živí další členy svých rodin. Nestačil jsem se divit.

Velké divení ale nebylo na místě, několik týdnů předtím mi dcery smskou napsaly, že by si představovaly, abych jim měsíčně posílal té mladší 25.000Kč, resp. 35.000Kč té starší, a také, aby se „mohly osamostatnit“, abych každé koupil nový byt, třeba v nové výstavbě v Pardubicích na Vinici, kde ceny za jeden byt v té době startovaly na 5-6 milionech Kč.

Částky i „nároky“ jsem šmahem odmítnul. Když jsem se nevěřícně ptal obou dcer, na co tolik peněz potřebují, jestli ví, kolik je průměrná mzda, že většina studentů od obou rodičů nedostává ani to co ony mají jen ode mě.. (a k tomu by jim také něco měla dávat a dává matka), jen koktaly, koukaly do země a nebyly mi schopné odpovědět nic jiného, než že „na to mají nárok“. Tuto větičku poté ještě několikrát vykřikovala jejich právní zástupkyně, paní se skvělými kontakty napříč soudem, kterou předchází bezskrupulózní a protřelá pověst, ale toho si možná část právníků a také jejich klientů cení.

Dcery mi po mém naléhání alespoň nakonec slíbily, že mi pošlou přehled svých skutečných výdajů, abychom se mohli dál reálně bavit o jejich potřebách. Ty mě jako rodiče zajímají především. Pokud komukoliv, zvláště svému dítěti, cokoliv dávám, chci vědět, kam ty prostředky jdou, za co je utrácí. Myslím si, že z pozice odpovědného rodiče, běžné lidské slušnosti a selského rozumu na to mám plné právo, tím spíš, pokud naše vztahy nejsou v pořádku a dcery nezajímám jako táta, ale jen jako kasička.

Tím „rande“ skončilo, rozloučil jsem se a odešel, dcery zůstaly u advokátky. Dám krk, že někde ve vedlejší kanceláři čekala jejich matka, má bývalá manželka..

Od dcer jsem se žádného přehledu výdajů nedočkal..

Čeho se ale dočkám, jsem v té době neměl nejmenšího tušení…

.. v souvislostech :

Zdánlivě jsme byli výstavní rodinka, rodiče i děti jak ze Žurnálu, měli jsme všechno, co jsme potřebovali, v práci se mi dařilo a rodinu jsem dokázal zajistit. Čím jsem byl v práci úspěšnější a naše zázemí lepší, tím méně jsme si ale rozuměli doma a naše manželství nebylo šťastné. Manželka se viděla jen v dcerách, protěžovala je kde mohla, umetala jim cestičku, vše by jim snesla až pod nos, zahrnovala je vším čím mohla, hodně hraček, serepetiček, didaktických pomůcek, budovala v nich přesvědčení vlastní vyjímečnosti, jak jsou chytré a skvělé, jak jim všichni kolem nesahají ani po kotníky, hnala je tvrdě k excelentním školním a studijním výsledkům, aby byly premiantky. Holky se učily „až se z nich kouřilo“, třeba na přijímačky na SŠ se intenzivně připravovaly už 3 roky předem, ani kolaps starší dcery ze studijního přetížení a stresu manželce nohu z plynu nesundal.. , daleko později jsem četl úvahu o „opičí lásce“, přišlo mi to hořce trefné.

Proti tomu jsem dcery snažil vést tak, jak jsem byl vychován já, k samostatnosti, skromnosti, pracovitosti, ke sportu, aby nám přiměřeně pomáhaly, doma, na zahradě, později i ve firmě, aby se podílely, aby uměly nejen brát, ale také dávat, aby si vážily zdánlivě samozřejmých a „malých“ věcí, které ale samozřejmé nejsou, aby měly povinnosti, ale také dětství, aby jen nešprtaly a nebyly za každou cenu hnané k premiantství, aby měly čas na hry, lumpárny, obyčejné a prosté zážitky, i třeba lelkování, prostě dětství, aby se nepovažovaly za hvězdy jen z toho, že se narodily do rodiny, které se momentálně daří..

Manželka se zhlédla v módě, kabelkách, botách, serepetičkách, myslím, že jí „dobré bydlo“ stouplo do hlavy a cítila se být „někým víc“ a tak i vedla dcery. I když jsme měli všeho dost, o poznání víc než bylo běžné, od bydlení, přes různé vybavení až po dovolené.., tématem začaly být peníze, věci, majetek, ústředním tématem se stalo pořízení bazénu..

Usiloval jsem, abychom se víc věnovali sami sobě, místo hromadění věcí abychom měli víc společných zážitků, cestování, smysluplně využívat naše možnosti a čas, život.., a hlavně jsem ještě chtěl mít další děti..

Snažil jsem se domlouvat, přesvědčovat, hledat cesty, ale vše marné, každý jsme byl úplně jinde. Nesoudím, kdo je špatný nebo dobrý, čí představy byly správné, ale naše cesty a hodnoty se rozcházely čím dál víc. Roky jsem slýchal manželčiny hysterické výlevy, jak má málo peněz, jaká jsme sociálka, že ani nemáme bazén, že další děti budeme mít jedině až bude bazén, to vše z velké části bohužel, před našimi dcerami. Marně jsem manželku žádal, abychom naše neshody řešili v klidu a hlavně sami, bez přítomnosti dětí, marně.

Trvalo to dlouho a bylo to čím dál horší, po letech zmaru jsem rezignoval, manželky jsem si s každým excesem vážil méně a méně a podvědomně od ní začal utíkat, do práce, na kolo, do světa, na cesty.., když jsem nebyl doma, nemusel jsem poslouchat věčné výčitky a nevybíravé invektivy směrem ke mě i mé rodině.., .. že se  ztratím navždy, resp. zamiluji se jinde, pak už byla jen otázka času..

Když jsem před skoro 10 lety podal žádost o rozvod, bývalá manželka mi ječíc v hysterických scénách opakovaně vyhrožovala „já tě o ty děti připravím“. Nepodceňoval jsem to, měl jsem zkušenosti s jejím chováním a postoji z 15 let manželství a  především z těchto důvodů jsem se s ní rozvedl, ale nikdy bych neřekl, že to dokáže, že se něco takového vůbec může stát, natož, že to budou různé státní instituce tolerovat nebo dokonce podporovat, ale to je na jiné vyprávění..

Po rozvodu jsem dcery několik měsíců vůbec neviděl, pak jen sporadicky, stále s problémy, stále na špagátcích bývalé manželky v pozadí, která za ně šikovně tahala a stále je pevně drží, snad čím dál, tím pevněji. Snažil jsem se s ní domlouvat, aby naše dcery měly oba rodiče, abychom měli rozumné vztahy, aby si účty se mnou nevyřizovala přes naše děti, snažil jsem se hledat cesty, řešit přes OSPOD, mediace, vše marné. Dcery roky na mou adresu neslyší nic jiného než invektivy, vulgárnosti, fabulace, očerňování, štvaní. Svou matku považují za ctnostnou bezchybnou bytost, mě za největšího gaunera na planetě. Jako by byly na drogách, je děsivé, jaké opakují mantry, jakoby z nich promlouvala jejich matka.

Bývalá manželka má vysokoškolské vzdělání, pedagogika a psychologie, učitelka na střední škole. Na své okolí působí jako milý a laskavý člověk. Kdo ji nezažil v soukromí, za zavřenými dveřmi, v hysterických atacích, by neřekl, jaké věci dokáže dělat, čeho je schopná. Stále nechápu, že zvláště pedagog může kvůli mstě, v roky trvající zášti, tak masakrovat a deformovat své děti, připravit děti o druhého rodiče.

Poražení jsme všichni, kterých se to týká, nejvíc ale dcery, je to obrovský zmar.

Děsí mě, jaké dcery dostávají příklady, jaké jim matka tvoří vzorce chování, děsí mě, jaký to už má a bude mít dopad na jejich další život, na jejich vztahy, jak budou řešit problémy a výzvy, které život přináší, jak se budou chovat ke svým partnerům, jestli si se svými postoji vůbec nějaké rozumné partnery budou schopné najít a případný vztah s nimi udržet. Ptám se, když budou mít „málo“ peněz, věcí, budou ve vztahu s něčím nespokojené, budou na své partnery řvát, soudit se s mini, budou se snažit používat ve svém zájmu své děti ?

Jedeme dál..

Schůzka u advokátky byl ale „jen rozjezd“, posunuli jsme se v čase, dnes dcery chtějí mnohem víc a už ne jen pod vedením matky, ale samy aktivně dělají věci které se vymykají myslitelnému..

Soudní mašinerie jede na plné obrátky. Paní soudkyně má zřejmě na všechny muže jasný světonázor v gardu „všichni jste gauneři, mlčte a plaťte“. Nestačím se divit, co všechno je v tomto systému možné, mám pocit, že svět je úplně vzhůru nohama a nejsem si jistý, jestli ještě existuje zdravý rozum, morálka, spravedlnost… Jestli také rodič má nějaká práva, práva rozhodovat o tom, jak vede své děti, co a kolik dá svým dětem nad rámec jejich běžných potřeb, zvlášť když jsou dospělé a měly by se tak z větší části o sebe starat samy…

Přemýšlím, jak z toho ven, jak ten zdravý rozum probudit… , ..třeba mi někdo poradí..

..třeba dcerám někdo vysvětlí, že za peníze, které si samy nevydělají, svým přičiněním nezaslouží, které si jen násilně vymohou, si žádné štěstí nekoupí. Třeba jim někdo vysvětlí, že rodiče i naši nejbližší a dobré vztahy s nimi, jsou v životě z nejdůležitějších hodnot a jsou nad všechny peníze světa…

Nesoudím, kdo je dobrý nebo zlý, jaké ke svému konání má důvody, sám dokonalý nejsem a na naší cestě jsem dělal chyby. Nikdy jsem však nepřestoupil onu hranici, nikdy jsem děti nehnal proti komukoliv a nepoužíval je k dosažení svých zájmů. Naopak, vždy jsem se snažil je vést k obecné slušnosti, samostatnosti, skromnosti a respektu. Zdá se, že zatím se mi to moc nepovedlo, naděje ale neumírá. 🙏

Mám potřebu nahlas volat, „křičet“, vzkázat všem rodičům, aby své neshody nikdy neřešili před dětmi, aby děti do svých neshod nezatahovali, aby své děti neštvali proti druhému rodiči, nepoužívali děti jako zbraň k vydírání nebo ke mstě.

Vězte, že takovým jednáním poškozujete nejen druhého rodiče, na kterého zřejmě míříte, ale také vaše okolí a blízké, ale především poškozujete vaše děti. Vězte, že následky takového jednání jsou pro vaše děti devastující a v konečném důsledku jsou jeho obětí a poraženými především vaše děti !

Manipulace dětí jedním rodičem proti druhému je odporná, zbabělá a devastující praktika! Prosím, braňme před ní naše děti, jak to jen jde!

Tomáš K…

-------

-------