Článek
První dny mezi bednami
Do skladu jsem nastoupila v listopadu. Byla tam zima a hluk, ale parta lidí mě překvapila. Mladí mi hned ukázali, jak se skenuje zboží, jak se štítkuje a kam co patří. Ze začátku jsem byla pomalá, ruce mě bolely a domů jsem chodila zlámaná. Jenže po pár týdnech jsem si zvykla. Práce byla rutinní, ale měla systém a já jsem měla radost, že mi to jde.
Když si mě začali všímat
Nadřízený si všiml, že nikdy nechodím pozdě a že si po sobě všechno uklízím. Vždycky říkal, že starší lidé mají větší zodpovědnost než mladí. Nejdřív jsem se tomu jen smála, ale pak jsem si všimla, že mě začali posílat na směny, kde se dělaly kontroly kvality. Tam už se nešlo jen ohánět rukama, muselo se přemýšlet. Když jsem zvládla pár větších zakázek bez chyb, přišel za mnou vedoucí a zeptal se, jestli bych nechtěla zůstat natrvalo.
Nabídka, která mi vyrazila dech
Myslela jsem, že si dělá legraci. Měla jsem být přece jen brigádnice na pár měsíců. Ale nabídli mi plný úvazek s platem, který byl téměř dvojnásobný oproti mé penzi. K tomu stravenky, příspěvek na dopravu a týden dovolené navíc. Byla jsem v šoku. V mém věku jsem už nečekala, že o mě někdo projeví takový zájem, natož že mi nabídne smlouvu, jakou by si přáli i lidé v produktivním věku.
Reakce okolí
Když jsem to řekla doma, dcera mi nevěřila. Myslela si, že jsem něco špatně pochopila. Ale ukázala jsem jí papíry a ona jen zírala. Dokonce i kamarádky z bývalé práce se ptaly, jak jsem se k tomu dostala. Pravda je, že jsem nikdy nic neplánovala. Jen jsem dělala svou práci poctivě, tak jak jsem byla zvyklá celý život.
Nový začátek v nečekaném věku
Dnes už tam pracuji víc než rok. Mám své tempo, svoje místo i lidi, kteří mě berou jako rovnocennou. Nejsem nejrychlejší, ale jsem spolehlivá, a to si tam váží. Někdy si říkám, že to byl malý zázrak. Chtěla jsem jen vydělat pár korun navíc, ale místo toho jsem získala pocit, že mě svět ještě úplně neodepsal. A to je víc než jakýkoli přivýdělek.
