Článek
Tři dekády na stejném místě
Do firmy jsem nastupovala ještě jako mladá žena. Práce nebyla lehká, ale brala jsem ji poctivě. Zažila jsem několik vedení, změny režimů, snižování stavů i období, kdy jsme zůstávali v práci dlouho do večera. Nikdy jsem moc nevyčnívala, ale taky jsem nikdy nezklamala. Chodila jsem včas, dělala přesčasy, zaskakovala za nemocné kolegy. Měla jsem pocit, že jsem součástí něčeho stabilního.
Kolektiv se v průběhu let měnil, ale vždy jsem si dokázala najít místo. Některé kolegy jsem učila, jiní už dnes mají vedoucí pozice. Všichni věděli, že se blíží můj odchod. Přání k narozeninám mi ještě před pár lety chodila hromadně, takže jsem neočekávala nic velkého. Jen normální lidské rozloučení.
Den, na který jsem se vlastně těšila
Poslední pracovní den jsem přišla o něco dřív. Upekla jsem buchtu, jak se u nás dělávalo. Kolegové mi popřáli, někdo přinesl kávu, jiný květinu z domova. Bylo to milé a přirozené. Všichni se ptali, co budu dělat, jestli budu cestovat, jestli si konečně odpočinu. Byla jsem dojatá, ale v dobrém smyslu.
Pak přišel šéf. V ruce měl malou tašku z obchodu s dárky. Usmál se, řekl pár obecných vět o tom, že moje práce byla spolehlivá a že mi přeje hodně zdraví. Z tašky vytáhl krabičku. Uvnitř byla levná sada svíček a plastový rámeček bez fotky. Všichni kolem ztichli.
Trapné ticho v místnosti
V tu chvíli mi došlo, že to není vtip. Žádná karta podepsaná vedením, žádná květina, žádné poděkování za roky práce. Jen dárek, který by člověk koupil na poslední chvíli cestou z práce. Bylo vidět, že kolegům je to nepříjemné. Nikdo nevěděl, co říct. Já jsem se usmála a poděkovala, protože co jiného zbývá.
Po rozloučení se ke mně někteří kolegové přidali stranou. Jeden mi řekl, že se za to stydí. Jiná mi potichu strčila obálku, do které se všichni mezi sebou složili. Nebylo to o penězích. Spíš o tom, že se snažili zachránit aspoň trochu důstojnosti situace, která se nepovedla.
To, co ve mně zůstalo
Když jsem odpoledne odcházela, taška s dárkem byla lehká. Nejen hmotností. Nejvíc mě nezasáhla cena věci, ale ten kontrast. Tolik let práce, loajality a ticha. A na konci položka z regálu u pokladen. Kolegové mi zamávali a já věděla, že oni za to nemohou.
Doma jsem svíčky ani rámeček nevystavila. Nezlobím se, ale nezapomněla jsem. Ten den mi jen potvrdil, že skutečnou hodnotu práce neurčuje vedení ani rozpočet firmy. Pozná se podle lidí, kteří se dokážou v trapné chvíli zastydět spolu s vámi.
