Článek
Přidělení a prázdné zdi
Jenže mezi přidělením bytu a skutečným domovem ležela propast, kterou jsem tehdy nedokázala odhadnout. V místnosti stála jen matrace na zemi, několik beden místo stolu a pár hrnků, které jsme dostali jako svatební dar. Vařilo se na jedné plotýnce, oblečení jsme skládali do krabic a večer jsme sedávali na podlaze, protože jsme neměli židle.
Byt byl náš, ale pořád vypadal jako skladiště nadějí. Dívala jsem se na prázdné kouty a představovala si skříň, postel, kuchyňskou linku a třeba i malý stolek u okna. Jenže představy jsou levné a výplaty byly nízké. Navíc se brzy ukázalo, že o pořadí, v jakém se náš byt bude zařizovat, nebude rozhodovat jen naše potřeba. Do hry vstoupila tchyně.
Podmínka, která rozhodovala
Tchyně byla žena, která měla vždycky jasno. Její názory přicházely dřív než pozdrav a její kritika bývala přesnější než seznam nákupů. Když se dozvěděla, že jsme dostali byt, nejprve se tvářila spokojeně, ale pak začala zjišťovat podrobnosti. Chtěla vědět, co máme, kde budeme spát a na čem budeme sedět. Když jsem se zmínila o matraci a bednách, její nadšení opadlo. Dávala najevo, že do bytu, kde si nemá kam sednout, nehodlá chodit. Nebyla to prosba ani otázka. Byla to podmínka, kterou opakovala tak dlouho, až se z ní stala nepsaná norma.
Cítila jsem stud, i když jsem věděla, že za prázdný byt nemůžeme. Mladá rodina po přidělení bytu nemívá našetřeno na celé vybavení. Jenže stud nezná logiku. Seděla jsem na zemi mezi krabicemi a představovala si, jak se tchyně postaví do dveří, rozhlédne se a řekne si své. Věděla jsem, že její návštěva nebude jen zdvořilostní. Bude to kontrola. A já jsem chtěla, aby ta kontrola dopadla aspoň trochu dobře. Ne kvůli ní, ale kvůli sobě. Nechtěla jsem se pořád cítit jako někdo, kdo bydlí provizorně.
Manžel to viděl podobně, i když o tom mluvil méně. Rozhodli jsme se, že z prvních výplat koupíme dvě židle. Ne skříň, ne postel, ne závěsy. Dvě židle. Bylo to praktické i symbolické. Praktické proto, že jsme konečně nemuseli jíst na zemi. Symbolické proto, že jsme tím splnili tchyninu podmínku dřív, než jsme uspokojili vlastní potřebu pohodlí. Tehdy mi to nepřišlo tak absurdní, jak mi to připadá dnes. Byla jsem mladá, chtěla jsem mít domov v pořádku a ještě jsem věřila, že když splním očekávání druhých, bude klid.
První dvě židle
Na židle si pamatuju přesně. Byly dřevěné, jednoduché, s opěradlem, které se trochu viklalo. Prodavač nám tvrdil, že jsou bytelné, ale já měla strach, že se pod námi jednou složí. Přivezli jsme je domů pěšky, každý jednu, a cestou jsme se střídavě smáli a odpočívali. V prázdném bytě najednou něco stálo. Nebyl to jen kus nábytku. Byl to důkaz, že se náš život posouvá, i když pomalu. Postavili jsme je k bednám, které jsme pokryli ubrusem, a já si na jednu sedla. Poprvé jsem měla pocit, že v tom bytě nejsme jen na návštěvě u vlastní budoucnosti.
Tchyně byla pozvaná až poté, co židle stály na svém místě. Přišla v neděli odpoledne, oblečená jako vždy bezchybně, s taškou, ve které nesla koláč. Vešla do předsíně, rozhlédla se a bez velkých okolků zamířila do pokoje. Sedla si na jednu ze židlí, narovnala si sukni a rozhlédla se. Já jsem stála opodál a čekala. Věděla jsem, že teď přijde hodnocení. A ono přišlo. Nejprve si všimla, že byt je ještě prázdný. Pak že okna potřebují nové závěsy. Potom že by se hodilo něco na stěny, protože holé zdi působí smutně. Nelíbilo se jí ani to, že máme bedny místo stolu, i když právě kvůli její podmínce jsme koupili židle a ne stůl.
Bylo mi do pláče, ale neplakala jsem. Seděla jsem na druhé židli a poslouchala. Uvědomila jsem si, že tchyně si nesedla proto, aby ocenila naši snahu. Sedla si proto, aby mohla pohodlně kritizovat. Její podmínka nebyla o židli. Byla o tom, mít poslední slovo. Ať jsme udělali cokoli, vždycky by našla další věc, která chybí, další detail, který není podle ní. Ten den jsem poprvé pochopila, že se nedá vyhrát soutěž, ve které rozhodčí mění pravidla podle nálady.
Nábytek po částech
Nábytek jsme pořizovali postupně. Nejprve přišla skříň, protože krabice už přestávaly stačit. Pak postel, i když jsme si dlouho vystačili s matrací. Následoval stůl, několik polic, závěsy a nakonec i pár drobností, které dělají byt domovem. Každý nový kus měl svůj příběh. Něco jsme koupili z výplaty, něco jsme dostali od známých, něco jsme si přivezli z blešího trhu. Byt se pomalu plnil a já se pomalu přestávala bát, co na to řekne tchyně. Ne proto, že by přestala kritizovat, ale protože jsem přestala čekat, že její kritika zmizí.
Přesto jsem si ještě dlouho všímala, že pořadí našich nákupů neodpovídalo jen našim potřebám. Když jsme měli peníze, nejdřív jsme řešili to, co by mohlo vadit tchyni. Až potom to, co vadilo nám. Chtěla jsem mít domov, který obstojí před cizím pohledem, a zapomínala jsem, že domov má obstát především před námi samotnými. Židle, které jsme koupili jako první, mi to připomínaly pokaždé, když jsem si na ně sedla. Byly to první židle našeho bytu, ale také první připomínka, že jsem dovolila, aby cizí podmínky určovaly moje kroky.





