Článek
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 (REACH), konkrétně položka 63 přílohy XVII, zavádí od 29. listopadu 2024 zásadní omezení týkající se obsahu olova v PVC. Důvodem je vysoká toxicita olova, jeho kumulativní účinky a dlouhodobá perzistence v životním prostředí.
Nařízení v praxi znamená zákaz uvádění na trh a používání výrobků z měkčeného PVC, pokud obsah olova dosahuje nebo překračuje 0,1 % hmotnosti PVC. Výjimky umožňující recyklaci byly časově omezené a po jejich ukončení měl být takový materiál vyřazen z oběhu, což bylo od počátku jedním z cílů tohoto nařízení.
Z tohoto pohledu se právě PVC získané z recyklace kabelů jeví jako specifický a vysoce rizikový tok odpadu. V minulosti se totiž při výrobě kabelů běžně používalo PVC se stabilizátory na bázi olovnatých sloučenin, a to až do přijetí dobrovolného závazku výrobců v roce 2000, jehož cílovým datem byl rok 2015, kdy bylo používání olova v PVC v rámci EU ukončeno.
Současný recyklační tok se však skládá z mixu kabelů vyrobených po tomto datu, ale také z kabelů, které olovo stále obsahují. V praxi se tyto dvě skupiny jeví jako navzájem neoddělitelné. Výsledkem je, že PVC získané touto formou recyklace běžně překračuje limit povolený současnou legislativou, a to přibližně třikrát až desetkrát.
Z pohledu nařízení REACH měla tedy recyklace tohoto typu měkčeného PVC po nabytí účinnosti zákazu fakticky skončit. Přesto se v Evropské unii podle odhadů stále recykluje v rozporu s legislativou více než 100 000 tun ročně kabelového PVC.Tento materiál je následně používán zejména pro výrobu silničních komponentů, prvků dočasných oplocení a podlahových systémů určených pro venkovní použití, průmysl a chov hospodářských zvířat.
U těchto výrobků hrozí uvolňování olova vlivem mechanického otěru, UV záření a stárnutí materiálu. Tím dochází k ohrožení lidského zdraví, zdraví zvířat, půdy i vodního prostředí. Olovo je silně neurotoxické, poškozuje ledviny, krevní systém a reprodukční schopnosti. U zvířat se může v organismu akumulovat a negativně ovlivňovat jejich zdravotní stav i užitkovost. Používání takových výrobků proto představuje dlouhodobou, chronickou expozici toxické látce, která je obzvláště nebezpečná u dětí a hospodářských zvířat.
Přístup některých firem v tomto odvětví se tak jeví jako nezodpovědný. Stejně nezodpovědný je i přístup distributorů, kteří si jsou těchto skutečností vědomi, a přesto nadále umožňují uvádění těchto výrobků na trh. Legislativa je přitom jednoznačná: recyklace toxicky kontaminovaných PVC materiálů představuje vážné riziko pro zdraví i životní prostředí a musí být přísně kontrolována. Každý výrobce i distributor nese plnou odpovědnost za bezpečnost výrobků a jejich složení. Ignorování těchto pravidel může mít závažné právní i finanční důsledky.
Takové používání výrobků je v přímém rozporu se základním principem ochrany zdraví, na němž je nařízení REACH postaveno. Olovo se z PVC neuvolňuje jednorázově, ale dlouhodobě, čímž dochází k trvalé chronické expozici.
Zajímavým a zároveň problematickým fenoménem je také skutečnost, že většina výrobních firem v tomto odvětví napříč EU nakupuje vstupní surovinu – směs kabelového PVC – nikoli jako odpad, ale jako výrobek. Tento „výrobek“ však může být sám o sobě podle legislativy nebezpečným výrobkem, který by se na trhu vůbec neměl objevit.
Je třeba si uvědomit, že se zde střetává odpovědný přístup Evropské komise, která opakovaně upozorňuje na to, že ne každá recyklace je automaticky ekologická a že recyklace toxicky zatížených plastů může vést pouze k přenášení rizik na další generace uživatelů, se silnou odpadovou lobby. Jejím hlavním zájmem je materiál neskládkovat, ale naopak prodávat k dalšímu využití, a proto často používá zavádějící argumenty.Připomeňme,že celý segment,který kabelové PVC produkuje,nebo využívá měl dostatek času se na změnu připravit. První náznaky, že k zákazu dojde, byly patrné již v roce 2016.
Přístupy těchto subjektů by měly vzbuzovat zvýšenou pozornost odpovědných kontrolních orgánů, v Česku jsou to například Česká obchodní inspekce (ČOI) a Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP). Podle dostupných informací se tak však zatím neděje, ačkoli již dnes mají tyto instituce jasnou oporu v legislativě – jak v samotném nařízení REACH, tak v nařízení o obecné bezpečnosti výrobků, v chemickém zákoně (zákon č. 350/2011 Sb., o chemických látkách) a rovněž v zákoně o obecné bezpečnosti výrobků (zákon č. 102/2001 Sb.).
Za nezbytné se proto jeví prohlubování spolupráce kontrolních orgánů napříč EU, využívání nástrojů, jako je systém včasného varování Safety Gate, a uplatňování dalších opatření, například zákazu uvádění výrobků na trh či jejich stažení z oběhu. Ignorování pravidel může vést k vysokým pokutám, v České republice až v řádu milionů korun, nebo dokonce k zákazu činnosti.
Legislativa EU i České republiky je v tomto ohledu zcela jasná: recyklace toxicky kontaminovaných PVC materiálů musí být ukončena, výrobci i distribuční řetězce musí být důsledně kontrolovány a každý distributor i výrobce musí nést plnou odpovědnost za materiály, které uvádí na trh.
Závěr
Evropská legislativa jasně říká, že recyklace toxicky kontaminovaných plastů není řešením, ale pouhým přenosem rizik na další uživatele. Recyklace kabelového PVC s vysokým obsahem olova není otázkou technologie, ale odpovědnosti. Ignorování legislativy nepředstavuje pouze porušení práva, ale přímé ohrožení zdraví lidí, zvířat i životního prostředí.
Evropská legislativa je v tomto bodě jednoznačná. Nyní je na dozorových orgánech, aby zajistily její důsledné uplatňování, a na výrobcích a distributorech, aby nesli plnou odpovědnost za materiály, které uvádějí do oběhu. Recyklace kabelového PVC s obsahem olova není bezpečná, není v souladu s právními předpisy a představuje závažné riziko pro zdraví lidí, zvířat i životní prostředí.
