Článek
Nevinné otázky, které nevinné nebyly
Pracuju v jedné středně velké firmě už šestým rokem. Nastoupila jsem jako asistentka, postupně jsem se vypracovala a dnes mám na starosti celkem náročnou agendu. Nikdy jsem se tím ale nechlubila. Prostě jsem chodila do práce, dělala, co jsem měla, a nechávala výsledky mluvit za sebe.
Jenže jeden kolega z vedlejšího oddělení měl potřebu komentovat úplně všechno. Nejdřív to byly takové ty nenápadné otázky typu „zase někam letíš?“ nebo „to je už třetí dovolená letos, ne?“. Zpočátku jsem si myslela, že se jen zajímá nebo si povídá. Časem mi ale došlo, že v těch otázkách je něco víc.
Začal přidávat poznámky o tom, jak si někteří lidé žijí nad poměry. Jak mladí lidi neumí šetřit a pak se diví, že nemají na bydlení. Vždycky to řekl tak, aby to znělo obecně, ale pohledem mířil přímo na mě. Cítila jsem se trapně. Jako bych se měla stydět za to, že si dopřeju týden u moře.
Atmosféra začala houstnout
Jednou u oběda to řekl úplně na rovinu. Seděli jsme ve větší skupince a on prohlásil něco ve smyslu, že někteří kolegové si zřejmě přivydělávají jinde, protože z platu v naší firmě by si tohle nemohli dovolit. Všichni se odmlčeli. Já jsem zrudla, ale neřekla jsem ani slovo. Nechtěla jsem dělat scénu.
Po obědě jsem si říkala, že by možná stálo za to mu to vysvětlit. Jenže co bych mu měla říkat? Že si nepůjčuju, že nemám bohaté rodiče, ale prostě mám dobře placené místo? To mi přišlo jako zbytečné vysvětlování něčeho, co by nikdo neměl řešit.
Navíc mě štvalo, že si dovoluje soudit moje finance. Nevěděl o mně vůbec nic. Nevěděl, že jsem pět let šetřila na zálohu na byt. Nevěděl, že na dovolenou jezdím s levnými letenkami a ubytováním přes Airbnb. Nevěděl, že nežiju nijak nákladně a prostě si hlídám rozpočet. Ale soudit mě uměl perfektně.
Pravda vyšla najevo úplnou náhodou
Jednoho dne se v práci řešily mzdy. Nevím přesně, jak se to stalo, ale kolega se dozvěděl, jaký je můj plat. A nebyl malý. Byla jsem v té době už na seniorní pozici a můj plat tomu odpovídal. Vydělávala jsem víc než on, a to dost výrazně.
Ten den ke mně přišel do kanceláře. Tvářil se jinak než obvykle. Trochu nejistě. Řekl, že by se mi chtěl omluvit za některé svoje poznámky. Že netušil, jakou mám pozici a že si vlastně myslel, že jsem pořád na původním místě, jako když jsem nastupovala. Prý ho ani nenapadlo, že jsem se někam posunula.
Stála jsem tam a nevěděla, co říct. Bylo mi jasné, že ta omluva není tak úplně upřímná. Neomluvil se mi za to, že mě soudil. Omluvil se mi za to, že soudil někoho, kdo má vyšší plat než on. To je velký rozdíl.
Co mě na tom štve dodnes
Vlastně mě ta situace vůbec nepotěšila. Spíš mě zamrzelo, že jeho respekt ke mně najednou stoupl jenom kvůli číslu na výplatní pásce. Když si myslel, že jsem „obyčejná asistentka“, bylo v pořádku mě ponižovat. Jakmile zjistil, že mám víc peněz než on, najednou jsem si zasloužila omluvu.
Nikdy jsem nikomu nezáviděla, co si koupí nebo kam jede. Nezajímalo mě, z čeho to má. Přijde mi, že každý má právo utratit svoje peníze, jak chce. Jestli si někdo koupí drahé auto a bydlí v pronájmu, je to jeho věc. Jestli někdo radši cestuje a auto vůbec nemá, taky v pořádku. Proč se navzájem pořád soudíme?
Od té doby se kolega drží zpátky. Občas se na mě podívá, když říkám, kam pojedu, ale už nic nekomentuje. A já? Já jsem se naučila nenechat si kazit radost z věcí, které si dopřeju. Protože vím, jak tvrdě na ně pracuju.
