Článek
Běžný den v kanceláři
Sedíme v kuchyňce, dáváme si oběd a povídáme si o tom, jak rostou ceny všeho možného. Energie, potraviny, benzín. Klasika, kterou řeší každý. Jedna kolegyně si stěžovala, že za nákup utratí dvojnásobek než před pár lety. Druhý kolega přidal, že omezil jízdy autem. A pak se ozval on.
Sedí naproti mně, kroutí vidličkou ve špagetách a úplně vážně prohlásí, že on na pivu rozhodně šetřit nebude. Prý je to jeho jediná radost v životě. To jsem ještě chápala. Kdo by občas nezašel do hospody, že. Jenže pak vytáhl kalkulačku v mobilu a začal nám všem předvádět, kolik za pivo měsíčně utratí. A já nechápala, jestli se chce chlubit, nebo jestli si z nás dělá legraci.
Čísla, která mě vyděsila
Začal počítat. Každý den minimálně tři piva. Někdy čtyři. O víkendu klidně i víc, protože je volno a člověk si prý může dovolit. Průměrně to vychází tak na pětašedesát korun za pivo v hospodě, někdy i víc. A teď si to vynásobte. Denně nějakých dvě stě korun, někdy tři sta. Měsíčně se dostal na částku, za kterou bych já klidně uživila sebe a dceru.
Čekala jsem, že se zasměje a řekne, že si dělá srandu. Ale on se tvářil úplně vážně. Dokonce pyšně. Jako by to byla nějaká zásluha. Jako by nám ukazoval, jak skvěle si žije a jak si může dovolit utrácet za svoje potěšení.
Kolegové kolem pokyvovali hlavami. Někteří se smáli, jiní vypadali podobně překvapeně jako já. Nikdo ale nic neřekl. Já taky ne. Prostě jsem tam seděla a nevěděla jsem, jak na to reagovat.
Co mi běželo hlavou
Přemýšlela jsem, jestli má rodinu. Má. Ženu a dva kluky ve školním věku. Přemýšlela jsem, jestli ta žena ví, kolik peněz proteče hospodou. Přemýšlela jsem, jestli těm dětem něco neschází, když táta každý večer prosedí někde u piva.
Nechci nikoho soudit. Opravdu ne. Každý má právo utrácet za to, co ho baví. Jenže v kontextu toho, jak jsme se všichni bavili o zdražování a o tom, jak je těžké vyjít s penězi, mi to přišlo absurdní. On si stěžuje, že je všechno drahé, a přitom za měsíc propije víc, než já dám za kroužky pro dceru za celý rok.
Nejvíc mě ale překvapilo to, jak se tvářil. Ta pýcha v očích. Jako by utrácení za alkohol bylo něco, za co si zaslouží uznání. Jako by to byl důkaz jeho úspěchu nebo svobody. Nevím. Možná jsem to špatně pochopila. Možná má tak dobře placené místo, že si to prostě může dovolit a já jen závidím.
Každý máme svoje priority
Nechci působit jako někdo, kdo káže vodu a pije víno. Sama občas utratím za věci, které nejsou nezbytné. Koupím si knížku, zajdu na kávu s kamarádkou, objednám si něco hezkého na sebe. Ale nikdy bych se tím nechlubila. Natož abych vytáhla kalkulačku a počítala, kolik měsíčně utratím za svoje malé radosti.
Možná je to generační věc. Možná je to rozdíl mezi mužským a ženským pohledem na finance. Možná jsem prostě jiná. Ale pořád si říkám, že chlubit se útratou za alkohol je zvláštní způsob, jak na sebe upozornit.
Obrázek
„Pivo“ by Infodad is licensed under CC BY-SA 2.0.
