Článek
Napohled obyčejný email
Seděla jsem v kanceláři, popíjela kávu a pročítala si nové zprávy. Kolegyně, se kterou jsem trávila každý den, mi často posílala pracovní podklady. Když mi od ní přišel další email, nezdálo se na něm nic zvláštního. Měl běžný předmět a žádnou přílohu. Jenže jakmile jsem ho otevřela, pochopila jsem, že tentokrát nebyl určen mně.
Slova, která nešlo vzít zpět
První věta zněla: „Nevím, jak s ní ještě vydržím, dělá všechno pomalu a tváří se, jako by byla něco víc.“ Zůstala jsem zírat na monitor, neschopná pohnout se. Četla jsem to znovu a znovu, jakoby se písmena mohla změnit. Ale neměnila se. Bylo to o mně. O mně, s kým seděla den co den u jednoho stolu, se smála na obědech a dělila se o drby z práce.
Chlad, který prostoupil kanceláří
Najednou jsem začala přemýšlet o každém našem rozhovoru. Každý její úsměv se mi vybavil v jiném světle. Vzpomněla jsem si, jak mě nedávno chválila před šéfem za skvělý nápad. Teď mi došlo, že to bylo jen divadlo. Všechno, co jsem brala jako přátelství, bylo zřejmě jen pózou.
Nechtěné odhalení
Kolegyně si asi za pár minut uvědomila, že zprávu poslala špatně. Viděla jsem, jak zvedla hlavu od monitoru, bledá a ztuhlá. Naše pohledy se setkaly. Chtěla něco říct, ale já se jen tiše zvedla od stolu. Vzduch mezi námi byl těžký. Všichni v kanceláři cítili, že se něco stalo, ale nikdo se neptal.
Rozhodnutí bez váhání
Nemusela jsem přemýšlet dlouho. V ten moment jsem věděla, že tam už nezůstanu. Nešlo o jednu pomluvu, ale o pocit zrady, který se ve mně usadil. Bylo to, jako by někdo rozbil iluzi, na které jsem stavěla celé měsíce. Šla jsem rovnou za šéfem a oznámila mu, že končím. Byl překvapený, ale nic se neptal. Jen přikývl a řekl, že mě to mrzí.
Ticho po bouři
Když jsem se vracela pro své věci, kancelář byla tichá. Kolegyně seděla s pohledem sklopeným do stolu. Neřekla ani slovo. Ani já ne. Vzala jsem si kabát, vypnula počítač a naposledy se rozhlédla po místnosti, která mi poslední roky nahrazovala druhý domov.
Nový začátek
Venku svítilo slunce. Cítila jsem směs úlevy a prázdna. Netušila jsem, co budu dělat dál, ale věděla jsem, že tohle rozhodnutí bylo správné. Někdy stačí jediná věta, aby člověk pochopil, kdo je kolem něj doopravdy. A i když to bolí, je lepší odejít než zůstávat mezi lidmi, kteří se usmívají jen do chvíle, než odejdete z místnosti.
