Článek
Začátek jízdy
Prvních pár minut šlo všechno docela hladce. Jela jsem sice pomalu, ale jistě. Blinkry, rozjezdy, zrcátka, všechno jsem si hlídala. Komisař byl přísný muž s kamenným výrazem a skoro nemluvil. Jen si něco psal do papírů a sem tam povzdechl. Připadala jsem si, jako bych byla na soudě, ne na zkoušce.
Instruktor, který seděl vzadu, mi očima naznačoval, že mám být v klidu. Jenže když člověk ví, že mu někdo drží v ruce osud, klid je to poslední, co cítí.
Záludná otázka
Asi po deseti minutách jízdy se komisař ke mně naklonil a bez varování se zeptal: „Jaká je maximální povolená rychlost v obci, když je hustá mlha?“
Mozek se mi úplně vypnul. Věděla jsem, že tohle jsme probírali, ale v tu chvíli jsem si nevzpomněla ani na vlastní jméno. V hlavě prázdno, srdce bušilo a já byla přesvědčená, že je konec. Komisař si už zvedal pero, jako by byl připravený napsat verdikt.
Pohotová reakce
Najednou mi problesklo hlavou, že když nevím přesně, musím aspoň něco říct, a nejlíp tak, aby to nevypadalo úplně hloupě. Tak jsem se na něj podívala a s naprostou vážností pronesla: „Taková, při které člověk stihne zastavit dřív, než narazí do mlhy.“
Na okamžik nastalo ticho. Instruktor zezadu skoro vyprskl smíchy, ale držel se. Komisař mě probodl pohledem, pak si ale pomalu odložil pero a koutkem úst se mu pohnul náznak úsměvu. „Správná odpověď by byla padesát, ale to, co jste řekla, má taky logiku,“ utrousil a dal mi pokyn, ať jedu dál.
Uvolnění atmosféry
Od té chvíle jsem cítila, že se napětí trochu uvolnilo. Komisař sice dál působil přísně, ale už nebyl tak ledový jako na začátku. Dokonce se mě ještě jednou zeptal na značku, kterou jsme míjeli, a když jsem správně odpověděla, jen kývl.
Jízda pokračovala bez větších problémů. Soustředila jsem se víc než kdy jindy a říkala si, že už nesmím udělat žádnou chybu. Po návratu na parkoviště mi s kamennou tváří oznámil, že jsem zkoušku složila.
Nečekaný pocit vítězství
Když jsem vystoupila z auta, byla jsem úplně vyčerpaná. Ale zároveň jsem cítila zvláštní hrdost. Ne proto, že jsem znala všechna pravidla, ale proto, že jsem dokázala zachránit situaci, když to vypadalo beznadějně. Ta jedna věta, kterou jsem řekla spíš z pudu sebezáchovy než ze znalostí, mi nakonec otevřela cestu k řidičáku. A pokaždé, když jedu dnes autem, vybaví se mi vzpomínka na to, jak blízko jsem byla vyhození a jak mě z toho vytáhla jediná pohotová reakce.
