Článek
JP: Vy jste měl bohatý týden. V úterý jste byl v Hospicu sv. Anežky České v Červeném Kostelci. O čem jste jednal s panem ředitelem?
TM: Tak my jsme mluvili o sociálních službách. O tom, kolik má dnes oblastní charita Červený Kostelec pod sebou typů sociálních služeb. Už to není jenom hospic, ale i ta tísňová péče, stacionář a osobní péče. Je neuvěřitelné, kolik má pan ředitel zaměstnanců, i kolik mají uživatelů. Ale musím říct, že Červený Kostelec je město, kde ta sociální péče, je neuvěřitelným způsobem zajištěná. Klobouk dolů.
JP: V Hospicu Červený Kostelec se hodně akcentuje ten duchovní přístup k nemocným, kteří jsou na konci své životní cesty. Co jste v tomto smyslu odnesl z té paliativní péče?
TM: Tak dneska je paliativní péče na úplně jiné úrovni. Já nejvíc kvituju ten pojízdný hospic. Ti lékaři, kteří pracují v hospicu, jsou mnohdy jediní, kteří jedou za tím pacientem domů. Byť ti praktičtí lékaři by měli také jezdit do toho terénu, tak během sociálních šetření vnímám to, že jsou uživatelé, kde třeba ten jejich praktický lékař nebyl několik let. Mnohdy ten lékař, který jezdí z toho hospicu, tak je jeden z mála, s kým se ti uživatelé setkají. Odcházení každého z nás je věc, ve které jsme si všichni rovni. Někdo dříve, někdo později, ale ta meta na konci je stejná. Vědět, že v tom na konci nejste sami, je mnohdy důležitější než cokoliv jiného.
JP: 18. června jsme si připomněli výročí konce našich parašutistů v Kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Tady pokračování té parašutistické anabáze za Heydrichiády vyvrcholilo, kdy 28. června v Bohdašíně, vysílal naposledy Jiří Potůček do Anglie. Jak vnímáte jejich odvahu?
TM: Vnímám to tak, že je to jedna z dalších věcí, na které můžeme být pyšní. Já to říkal v souvislosti s těmi Ležáky, kdy na Pardubicku obecně byla ta odbojová činnost velmi silná. Příběh Ležáků je příběhem zákopové války proti nacistickému režimu. To byli tak neskutečně stateční lidé, kteří šli večer spát a nevěděli, jestli do té stejné postele ulehnou další den. 6 let tady žili v hrůze. Já jsem to zmiňoval v jednom rozhovoru, proč vlastě točím film Ležáky. Tak první věc je ta, že je to enormně finančně nákladný film. Ještě nemáme vyhráno. Ale točím ho proto, že poslední dobou hodně vznikaly filmy, které ukazovaly, jak jsme po válce trápili Němce. Někdy mám pocit, že se zapomíná na to, v jaké atmosféře strachu tady ti lidé žili během války.
Celý rozhovor: https://youtu.be/WtmdAY3vnT4
