Máma mi odkázala nábytek, který nikdo nechtěl. Sestra zdědila drahé šperky

Máma umřela v listopadu. Tiše, ve spánku, jak si vždycky přála. Osmdesát dva let, srdce, které jednou v noci přestalo bít. Sousedka ji našla druhý den, když neotvírala.

Pohřeb byl malý. Pár příbuzných, pár sousedek, já a sestra. Stály jsme vedle sebe u hrobu a dívaly se, jak spouštějí rakev. Eva plakala. Já ne. Nevím proč. Možná jsem ještě nechápala, že je pryč.

Týden po pohřbu přišla obálka od notáře. Závěť. Máma nechala závěť.

Nečekala jsem to. Myslela jsem, že se prostě rozdělíme, byt, věci, co zbylo na účtu. Normálně, jako lidi. Jako sestry.

Místo toho jsem seděla v kanceláři a poslouchala cizího člověka, jak čte mámino písmo.

Notář četl pomalu, úředním hlasem. Jako by to byla smlouva o plynu, ne mámina poslední vůle.

Evě připadly šperky. Všechny. Babičky prsteny, máminy náušnice, ten náhrdelník s granáty, co nosila na každou rodinnou oslavu. Zlato, stříbro, kameny. Všechno, co mělo cenu.

Pak řekl moje jméno.

Mně připadl nábytek. Kredenc z obýváku, stůl z kuchyně, komoda z ložnice. Staré věci, těžké věci, věci, které nikdo nechce.

Eva se na mě podívala. Rychle, letmo. Pak zase na notáře.

To bylo všechno. Byt se měl prodat a peníze rozdělit napůl. Ale ty věci, ty osobní věci, co zbyly po mámě, ty se dělily jinak.

V autě jsem brečela. Poprvé od pohřbu.

Ne kvůli penězům. Nevím, kolik ty šperky stojí, možná sto tisíc, možná víc. Vím, kolik stojí ten nábytek, nic. Staré dřevo, odřené hrany, dvířka, co špatně zavírají.

Brečela jsem, protože máma se rozhodla. Sedla si, vzala papír a napsala, co komu dá. A mně dala to, co nikdo nechtěl.

Věděla, co dělá. Musela to vědět. A přesto to udělala.

Celou cestu domů jsem přemýšlela proč.

Eva je starší o tři roky. Celý život byla ta první. První ve škole, první vdaná, první s dětmi. První, komu máma volala, když něco potřebovala.

Já jsem byla ta druhá. Ta, co přišla později. Ta, co se nikdy tak úplně nepočítala.

Máma by to nikdy neřekla nahlas. Nikdy neřekla, že má Evu radši. Ale věděla jsem to. Cítila jsem to v drobnostech, v tom, jak se na ni dívala, jak o ní mluvila, jak si pamatovala její narozeniny a moje zapomínala.

Šedesát let jsem si říkala, že si to vymýšlím. Že jsem přecitlivělá. Že máma nás má obě stejně.

A pak napsala závěť.

Zavolala ten večer. Čekala jsem omluvu. Nebo aspoň rozpaky.

„Co ten nábytek?“ řekla. „Co s ním budeš dělat?“

„Nevím.“

„Protože jestli ho nechceš, můžu ho nechat odvézt. Mám číslo na firmu, co vyváží starý věci.“

Odvézt. Vyhodit. Jako odpad.

„Ne,“ řekla jsem. „Nechám si ho.“

„Fakt? Ten starý krám? Vždyť se ti nikam nevejde.“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Měla pravdu. Bydlím v malém bytě, nemám místo na kredenc z roku 1965. Nemám místo na ten těžký stůl, na tu rozpadající se komodu.

Ale řekla jsem ne. Protože to bylo jediné, co mi máma nechala.

Najala jsem stěhováky. Dojeli dva chlapi, dodávka, tři hodiny práce. Stálo to víc než ten nábytek.

Dívala jsem se, jak vynášejí kredenc z mámina bytu. Těžká, tmavá, s vyřezávanými dvířky. Pamatuju si ji z dětství – stála v rohu obýváku, vždycky na stejném místě. Nahoře porcelánové figurky, uvnitř skleničky na likér, které nikdo nepoužíval.

Pak stůl. Ten z kuchyně, u kterého jsme jedli každý den. Čtyři nohy, deska z masivu, škrábance od nožů a hrnků. Tady jsem dělala úkoly. Tady jsme slavily Vánoce. Tady mi máma řekla, že táta odešel.

Komodu naložili poslední. Zásuvky praštěly, jedna šla špatně vytáhnout. V té zásuvce jsem kdysi schovávala deník.

Odvezli to ke mně. Kredenc postavili do obýváku, stůl do kuchyně, komodu do ložnice. Sotva se tam vešlo. Ale vešlo.